ECLI:CZ:US:2010:1.US.1667.10.1
sp. zn. I. ÚS 1667/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 23 Cm 517/2009-11, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení §175 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §175 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného směnečného platebního rozkazu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 427 513,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále měla být porušena práva garantovaná čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky
a čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práva svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 22. 4. 2010 došlo k vydání směnečného platebního rozkazu. V jeho případě došlo k náhradnímu doručení dle §175 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu rovněž došlo k uplynutí lhůty pro podání námitek.
Stěžovatel uvádí, že v rámci jednoho druhu rozkazního řízení jsou uplatňovány rozdílné podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu dle §175 občanského soudního řádu a pro vydání běžného platebního rozkazu, elektronického platebního rozkazu a evropského platebního rozkazu dle §172 - 174b občanského soudního řádu. Tato skutečnost se dle stěžovatele promítá i do právní úpravy doručování. Náhradní doručení je v případě směnečného platebního rozkazu možné, v případě běžného platebního rozkazu nikoliv. Stěžovatel se tedy domnívá, že ustanovení §175 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu je v hrubém rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces. Žalovanému se nedostává příležitosti dostatečně se bránit v situaci, kdy je náhradní doručení směnečného platebního rozkazu dovoleno, na rozdíl od právní úpravy, která se vyskytuje v §173 odst. 1 občanského soudního řádu ohledně běžného platebního rozkazu, jež náhradní doručení vylučuje. Jedná se o zcela nedůvodné zkrácení lhůty pro zaplacení žalované částky a pro podání námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu na tři dny. Stěžovatel se domnívá, že mezi nároky ze směnek a šeků a nároky jinými nejsou žádné rozdíly.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že současná právní úprava je velmi přísná. Dle jeho názoru nelze žádné ustanovení občanského soudního řádu vykládat tak, aby některý z účastníků byl zvýhodněn na úkor jiného. V celkovém důsledku tak má docházet k situaci, že žalovaný má v řízení o vydání běžného platebního rozkazu jiná práva a povinnosti než žalovaný v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený směnečný platební rozkaz zrušil a stejně tak aby zrušil ustanovení §175 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod:
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecný soud v průběhu řízení nijak nepochybil, neboť jak při rozhodování, tak i při doručování směnečného platebního rozkazu postupoval v souladu se zákonem. Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení
čl. 4 odst. 3 a odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v dané věci k porušení práva na rovnost účastníků nedošlo. K argumentu stěžovatele, že v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu má žalovaný nepříznivější postavení než v řízení o vydání běžného platebního rozkazu, Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o nerovnost mezi účastníky řízení. Ústavně garantovaná pravidla dopadají na případy, kdy se jedná o účastníky téhož řízení.
Ústavní soud zastává názor, že současná právní úprava obsažená v ustanovení §175 občanského soudního řádu základní právo stěžovatele na přístup k soudu skutečně omezuje, avšak přímo neohrožuje podstatu uvedeného práva. Jestliže je tedy v případě rozhodnutí směnečným platebním rozkazem přípustné náhradní doručení, přičemž žalovanému je uloženo splnit povinnost do tří dnů od doručení nebo v téže lhůtě podat námitky, nelze učinit závěr, že by současná právní úprava znemožňovala přístup k soudu. Navíc lze konstatovat, že v případě vystavení směnky účastníci vztahu dopředu znají právní úpravu rozkazního řízení a tedy také případné následky v podobě možnosti náhradního doručení nebo lhůty pro podání námitek.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stejný osud sdílí i návrh na zrušení ustanovení §175 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu