ECLI:CZ:US:2010:1.US.1742.10.2
sp. zn. I. ÚS 1742/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem V Grni 1636, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 23 Cdo 522/2008-187, ve znění usnesení ze dne 31. 3. 2010, č. j. 23 Cdo 522/2008-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu pro tvrzené porušení svého základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V dané věci Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 5 C 18/96-144, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 5. 4. 2007, č. j. 5 C 18/06-155, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 86.406,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 15. 9. 1993 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 28 Co 718/2004-168, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 86.406,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 15. 9. 1993 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zejména uvedl, že stěžovatel nezpochybňuje převzetí fakturovaného zboží, ale tvrdí, že v den vystavení faktury ji zaplatil v hotovosti, neboť ve faktuře byl uveden způsob její úhrady v hotovosti. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že účastníci dohodli úhrady předmětné faktury ze dne 14. 9. 1993 č. znějící na částku 86.406,- Kč v hotovosti. Z dokazování však nevyplynulo, že by zaplacení zboží bylo podmíněno vydáním zboží. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel s právním předchůdcem žalobce uzavřel kupní smlouvu dle ust. §409 a násl. obch. zák. a stěžovatel jako kupující od žalobce jako předávajícího dne 14. 9. 1993 odebral zboží uvedené v expedičních listech. Kupní cena ve výši 86.406,- Kč byla stěžovateli týž den vyúčtována (vyfakturována) a měla být zároveň zaplacena v hotovosti. Dokladem o zaplacení kupní ceny však podle odvolacího soudu nebyla uvedená faktura, v níž byl pouze uveden způsob jejího placení (způsob úhrady hotově). Odvolací soud proto rozhodl tak, že žaloba o zaplacení částky 86.406,- Kč je důvodná včetně příslušenství, avšak ve svém rozhodnutí odstranil nesprávné označení žalobce provedené soudem prvního stupně.
Dovoláním ze dne 13. 12. 2007 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a že tyto jeho námitky nemůže dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vzít na zřetel. Konkrétně uvedl následující.
"V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že odvolatel odvolacímu soudu vytýká, že fakturu vystavenou žalobcem a předanou mu při odběru zboží neposoudil jako písemnou kvitanci, neboť údaj v kolonce "způsob úhrady" bylo uvedeno "hotově", popř. jako důkaz, že předmětná faktury byla uhrazena. Ze skutkových zjištění vyplývá, že fakturou č. 24532 ze dne 14. 9. 1993 žalobce vyfakturoval za dodané zboží kupní cenu ve výši 86.406,- Kč, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá. Ve faktuře je v oddíle 6 - Způsob úhrady uvedeno "hotově". Odvolací soud dále dospěl ke skutkovému zjištění, že zaplacení faktury nebylo podmínkou pro vydání zboží žalovanému a v případě zaplacení faktury byla tato opatřena tzv. typovým razítkem s podpisem pracovníka účtárny, což osvědčovalo její úhradu, a v daném případě toto razítko na faktuře chybí včetně podpisu. Sporným mezi účastníky tedy je, zda předmětná faktury byla žalovaným uhrazena a zda pouze údaj uvedený ve faktuře o způsobu úhrady prokazuje uhrazení faktury, popř. je kvitancí." Nejvyšší soud dodal, že "Vzhledem k tomu dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že posouzení věci provedené odvolacím soudem je v souladu s hmotným právem, a proto není dána přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve svém dovolání neuplatnil skutkové námitky, nýbrž námitku nesprávného právního posouzení, na kterou dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musí vzít zřetel. V této souvislosti uvádí, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. "V daném případě podané dovolání směřovalo právě k posouzení, zda soudy I. a II. instance postupovaly v souladu s právem, pokud z předloženého důkazu vyvodily právní závěr, že tento důkaz neosvědčuje skutečnost úhrady zboží navrhovatelem. Odpůrce odmítnutí dovolání odůvodnil tím, že při posouzení předmětné faktury jde o skutkový závěr, což je dle našeho názoru tvrzení chybné. Bylo totiž zcela nesporné, co je obsahem předmětné faktury a sporným byla právě otázka, jaká práva a povinnosti z tohoto dokumentu pro účastníky vyplývají - tedy zda uvedené údaje svědčí o právu prodávajícího na zaplacení ceny odebraného zboží, či zda naopak tyto údaje osvědčují, že kupující dostál své povinnosti kupní cenu uhradit. To není zjištění skutkové, ale zcela nepochybné posouzení právní, které přezkumu z hlediska dovolání podléhá. Proto nebyl odpůrce oprávněn podané dovolání odmítnout, ale byl o něm povinen meritorně rozhodnout." (srov. str. 2 ústavní stížnosti).
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené rozhodnutí a dodal, že jde o aplikaci tzv. jednoduchého práva a že nejde o aspekty ústavního práva.
Jelikož vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádné nové skutečnosti či novou argumentaci, postrádalo by rozumný smysl jej posílat stěžovateli k event. replice. Řízení o ústavní stížnosti stěžovatele by se tím nadto zbytečně prodlužovalo.
II.
1) Podstatou ústavní stížnosti je posouzení otázky, jaký dovolací důvod stěžovatel obsahově uplatnil, tedy zda šlo o námitku nesprávného právního posouzení [dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] či o námitku nesprávného skutkového zjištění (dle §241a odst. 3 o. s. ř.). Jinými slovy, jde o posouzení toho, zda Nejvyšší soud neinterpretoval pojem právní posouzení a skutkové zjištění v rozporu s ustáleným dogmatickým odlišením významu těchto pojmů.
Podstatou dovolání byla námitka stěžovatele, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně dovodily z předloženého důkazu (faktury) závěr, že sama faktura neosvědčuje úhradu zboží stěžovatelem. Stěžovatel tento závěr soudů posoudil jako právní (tedy šlo by o námitku nesprávného právního posouzení), naopak dovolací soud zhodnotil tento závěr soudů jako skutkový (tedy by šlo o námitku proti skutkovému zjištění).
Na interpretaci dovolacích námitek provedené Nejvyšším soudem neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Stěžovatel toliko předkládá vlastní - jinou - interpretaci svého dovolání a staví ji oproti interpretaci učiněné dovolacím soudem. To však samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud nevidí nic protiústavního na názoru (Nejvyššího soudu), že závěr, zda ten který důkaz (např. výslech svědka či smlouva nebo jiný právní úkon, např. faktura, jak tomu bylo i v dané věci) svědčí o již proběhlé úhradě zboží účastníkem řízení či nikoli, je zjištění faktické, tedy skutkové. Zjišťuje se toliko reálný (faktický) stav, nikoli stav právní. Tedy jde o to, zda určitá (mezi účastníky sporně tvrzená) skutečnost se v realitě udála či nikoli; právní kvalifikace zde roli nehraje. Jedná se o posouzení, zda předmětná faktura byla dokladem o zaplacení kupní ceny za zboží. Úvaha, zda určitý úkon je dokladem o zaplacení kupní ceny za zboží či nikoli, je reflexe skutková, tedy i zjištění z ní plynoucí je závěrem skutkovým.
Na tom nic nemění to, že (toliko) důsledkem takového skutkového zjištění může být - po provedení právního posouzení věci - i zjištění povinnostní. Tedy, že důsledkem skutkového zjištění (že faktura nesvědčí o již proběhlém zaplacení za zboží stěžovatelem) je - ve spojení s dalšími skutkovými zjištěními a právní kvalifikací věci - povinnost stěžovatele za zboží zaplatit. Pojmovým důsledkem skutkových zjištění jsou vždy práva a povinnosti účastníků právního vztahu, který skutková zjištění přirozeně předcházejí.
Názor stěžovatele - co do důsledků - je vylučován i tím, že tuto skutečnost (tedy zda došlo k úhradě kupní ceny za zboží) soudy zjišťovaly nejen z faktury samotné, ale i výslechem svědkyně J. M. (srov. např. str. 4 rozsudku odvolacího soudu, tj. str. 169 spisu). Rozdíl zde byl jen v podobě (formě) zdroje zjišťování předmětné skutečnosti. Obdobně by totiž k výslechu svědkyně mohl stěžovatel namítat, že dovozuje-li z tohoto výslechu soud konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o posouzení právní (srov. str. 1 dole ústavní stížnosti). Je však zřejmé, že výsledek hodnocení výslechu svědkyně je zjištění skutkové, nikoli posouzení právní. Není rozumného důvodu rozlišovat mezi zjišťováním téže skutečnosti z výslechu svědka a z listinného dokladu (faktury); rozdíl je jen ve zdroji zjištění.
Názor stěžovatele nelze akceptovat i proto, že si lze stěží představit, jak by otázku, zda došlo v konkrétním případě stěžovatele k úhradě kupní ceny za zboží či nikoli, mohl Nejvyšší soud za otázku zásadního právního významu vůbec považovat. Z povahy věci je totiž zřejmé, že jde o otázku stěží zobecnitelnou na neurčitý počet případů téhož druhu. Přitom, jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu (např. v usnesení sp. zn. 30 Cdo 594/2010, "Pojem "zásadního významu po právní stránce" je totiž specifický nikoli samotnou uplatnitelnost v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (z aktuální judikatury dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3374/2007, in www.nsoud.cz)."
Stěžovatel tvrdí, že bylo nesporné, co je obsahem předmětné faktury. To však nesporné nebylo, neboť bylo naopak sporné, zda faktura svědčí o již proběhlé úhradě za zboží či nikoli; v takovém případě jde o zjišťování (nejen) obsahu faktury.
Nadto, i kdyby Nejvyšší soud posoudil námitku stěžovatele jako námitku nesprávného právního posouzení, nezakládalo by to bez dalšího jeho povinnost meritorně rozhodnout, čehož se však domáhá stěžovatel (str. 2 ústavní stížnosti). Znamenalo by to pouze povinnost dovolacího soudu posuzovat, zda tato námitka otázku zásadního právního významu zakládá. Pokud by naopak existenci zásadního právního významu v souzené věci neshledal, byl by oprávněn a povinen odmítnout dovolání jako nepřípustné, tedy bez meritorního přezkumu.
Ústavní sodu tedy dovozuje, že Nejvyšší soud základní práva stěžovatele interpretací jeho dovolání neporušil.
2) I navazující závěr dovolacího soudu, že na skutkové námitky stěžovatele nemůže při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vzít zřetel, není protiústavní.
Ústavní soud pokazuje kupříkladu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05, jehož rozhodovací důvody respektoval i Nejvyšší soud v nyní posuzované věci. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "absence způsobilého dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., z důvodů závisejících na jeho uvážení.", tedy že "Rozhodnutí soudu, proti němuž má být založena přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze napadnout z důvodu nesprávnosti skutkových zjištění (srov. např. argumentaci a contrario v rámci dikce ust. §241a odst. 3 o.s.ř.: "Je-li dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.")."
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základního práva, jehož s stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu