ECLI:CZ:US:2010:1.US.1744.09.1
sp. zn. I. ÚS 1744/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřinou Štilcovou, advokátkou v Příbrami IV., Čs. armády 143, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 69/2009-232 ze dne 1. dubna 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 5 C 189/2004-200 ze dne 18. září 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 69/2009-232 ze dne 1. dubna 2009, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II tak, že stěžovateli byl přiznán úrok z prodlení z částky 4.243,- Kč ve výši 2 % od 6. 10. 2003 do zaplacení a jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku zamítavého výroku a ve vyhovujícím výroku potvrzen. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 5 C 189/2004-200 ze dne 18. září 2008 byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 4.243,- Kč a na náhradu nákladů částku 9.419,- Kč a byla zamítnuta žaloba v částce 2.943,- Kč a úrok z prodlení z částky 7.186,- ve výši 2 % od 1. 10. 2003 do zaplacení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími o náhradě nákladů řízení popírají rovná účastnická práva stěžovatele a žalované, neboť žalující straně předepisují vyšší podíl na úhradě soudního poplatku, než je možno odvodit ze stupně úspěšnosti žaloby. Své tvrzení dokládá matematickým a grafickým vyjádřením, z něhož dovozuje, že soudní praxe při stanovení výše úhrady soudního poplatku je nesprávná. V tomto prý nesprávném postupu obecných soudů při výpočtu náhrady nákladů řízení spatřuje stěžovatel porušení svého základního práva na spravedlivý proces (porušení rovnosti účastníků řízení).
Porušení základního práva na ochranu vlastnictví vidí stěžovatel tím, že se obecné soudy - na základě správně zjištěné skutečnosti, že žalobní požadavek má svůj základ v bezdůvodném obohacení - při stanovení výše bezdůvodného obohacení a promlčení odklonily od příslušných předpisů. Sám stěžovatel jako žalobce nemohl vědět, jak vysokého bezdůvodného obohacení žalovaná docílila. Namítá rovněž pochybení odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí o úrocích z prodlení.
Stěžovatel konečně prohlásil, že nemůže vyloučit, že o jeho věci rozhodoval podjatý soud a podjatý předseda senátu, neboť on sám v minulosti podal podnět k nápravě a postihu zanedbaných povinností vůči tomuto soudci. Dodal však, že námitku podjatosti považuje za neúčelnou.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadená rozhodnutí zrušil. Pokud by Ústavní soud jeho návrhu plně nebo částečně vyhověl, požádal také o náhradu nákladů řízení.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 3 ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení byla zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dále poukázal na to, že při rozhodování je vázán žalobním návrhem a že rozhodl o celém předmětu řízení. Dodal, že pochybil při rozhodování o příslušenství pohledávky, leč toto pochybení napravil odvolací soud. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 189/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl (spolu s ostatními žalobci) postavení žalobce, který se proti žalované původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu a zaplacení částky 7.186,- Kč s příslušenstvím za užívání bytu v září 2003. Dříve než soud začal ve věci jednat vzali žalobci (tedy i stěžovatel) žalobu zpět v té části, kterou se domáhali přivolení k výpovědi z nájmu bytu a soud prvního stupně usnesením č. j. 5 C 189/2004-50 ze dne 15. září 2004 řízení v této části zastavil. K návrhu žalobce připustil ještě soud prvního stupně změnu žalobního návrhu tak, že žalované má být uloženo - vedle uvedené částky 7.186,- Kč - zaplatit jim poplatek z prodlení od 6. 10. 2003 ve výši 2,5 promile denně za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení, protože žalovaná dosud nezaplatila úhradu za užívání nebytových prostor v předmětném domě. Stěžovatel v řízení uvedl, že nepovažuje dluh ve výši 7.186,- Kč za zaplacený, a to ani z části, byť žalovaná složila do soudní úschovy částku 8.928,- Kč jako platbu za měsíce září, říjen a listopad 2003, neboť zákonné předpoklady pro takové plnění dluhu nebyly splněny. V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná, byť měla s Obvodním podnikem bytového hospodářství Praha 3 uzavřenou dohodu o užívání bytu ze dne 22. 4. 1987, užívala prostory, které měly charakter nebytový. Soud prvního stupně původním rozsudkem č. j. 5 C 189/2004-122 ze dne 13. října 2005 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli (a ostatním žalobcům) částku 7.186,- Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 11.900,-Kč; návrh na zaplacení poplatků z prodlení byl zamítnut. Městský soud v Praze usnesením č. j. 19 Co 199/2006-146 ze dne 14. června 2006 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, i když se s ním shodl, pokud jde o hodnocení prostor, které žalovaná užívala. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval možností užití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť v rozporu s původním přesvědčením všech účastníků se nejedná o byt. Městský soud dále uvedl, že žalovaná svým chováním nezavinila to, že užívala nebytové prostory; to by tedy nemělo vést k tomu, že by bylo její postavení výrazně horší, než je postavení ostatních nájemníků bytů v tomtéž domě, neboť pokud by se jednalo o byt, stěžovatel (a další žalobci) by se žalobou na zaplacení tržního nájemného uspět nemohli. Soud prvního stupně měl - podle cit. rozsudku městského soudu - rovněž zkoumat, zda mezi účastníky existovala dohoda o tzv. splništi, a měl posoudit, zda žalovaná splnila povinnost zaplatit nájemné do úřední úschovy s následkem zániku závazku v rozsahu uskutečněného plnění.
Na základě dalšího rozsáhlého dokazování Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem č. j. 5 C 189/2004-200 ze dne 18. září 2008 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli (a dalším žalobcům) částku 4.243,- Kč a náhradu nákladů ve výši 9.419,- Kč (výrok I), zamítl žalobu do částky 2.943,- Kč a zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení v požadované výši (výrok II). V odůvodnění v podstatě uvedl, že na základě zjištěného skutkového stavu byla žalovaná povinna od září 2003 platit nájemné za předmětné nebytové prostory ve výši 7.168,- Kč měsíčně na účet vedený u Komerční banky. Žalovaná takto stanovené nájemné odmítla hradit a nájemné v původní výši (nájemné a záloha na služby za září 2003 ve výši 2.943,- Kč) složila u označeného soudu do úřední úschovy, protože platba provedená obvyklou cestou (SIPO) nebyla inkasní organizací přijata a platba zaslaná složenkou stěžovateli se jí vrátila. Do úřední úschovy byly původně složeny i částky za měsíc říjen a listopad, avšak předmětem řízení byl pouze nájem a záloha na služby za měsíc září. Proto se soud prvního stupně dalšími zálohami nezabýval. Žalobci se dostali do prodlení, jestliže částku 2.943,- Kč nepřijali. Dále soud prvního stupně uvedl, že faktické užívání nebytových prostor žalovanou bylo v rozporu s kolaudačním stavem (pozn.: žalovaná zde nebydlela a od roku 2001 měla zajištěné bydlení v bytě svého manžela). Dále prohlásil, že pronájem za tyto nebytové prostory, požadovaný stěžovatelem, odpovídal výši v místě obvyklé (6.050,- Kč nájem a 1.136,- Kč za zálohu na služby). Žalovaná, jestliže požadovaný nájem nezaplatila, se v částce 7.168,- Kč obohatila na úkor žalobců; současně však částku 2.943,- Kč složila do úřední úschovy, a proto v této výši její dluh zanikl. Soud posoudil i požadovaný úrok z prodlení z částky 7.168,- Kč a dospěl k závěru, že tento nárok je promlčen. Konečně se zabýval i otázkou užití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ve prospěch žalované; dospěl k závěru, že by to nebylo namístě, protože žalovaná již od roku 2001 prostory v domě žalobců k bydlení neužívala (bydlení spolu s dětmi měla zajištěno v bytě manžela) a předmětné prostory chtěla za regulované nájemné uchovat pro svou dceru.
K odvolání stěžovatele (a dalších žalobců) i k odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 19 Co 69/2009-232 ze dne 1. dubna 2009 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím i v zamítavém výroku a změnil jej jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům úrok z prodlení z částky 4.243,- Kč ve výši 2 % od 6. 10. 2003 do zaplacení. Uložil dále žalované povinnost zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 9.419,- Kč a zaplatit jim na nákladech odvolacího řízení částku 1.489,70 Kč. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně rozhodl správně na základě širokého dokazování a pečlivého hodnocení důkazů o jistině. K tvrzení žalobců, že jim měla být přiznána částka 6.876,- Kč (kterou počítají podle obvyklé výše nájemného za obdobné prostory), uvedl, že ti přehlížejí, že předmětem sporu (pokud jde o vydání bezdůvodného obohacení) byla částka 6.050,- Kč (bez zálohy na služby), z níž soud prvního stupně vycházel; žalobci tak v podstatě míní docílit změnu - rozšíření žaloby, která jim soudem prvního stupně nebyla připuštěna. Soud prvního stupně svým rozhodnutím vyčerpal předmět řízení a přiznáním v odvolání požadované částky by byl překročen původní návrh. Městský soud také podrobně odůvodnil změnu rozhodnutí ve vztahu k úrokům z prodlení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti - pokud jde o přísudek nákladů řízení - spočívá v polemice se způsobem aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy); pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže by byla jejich interpretace právních předpisů natolik extrémní, že by vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného stěžovatelova základního práva. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil. Závěry ve věci rozhodujících soudů o náhradě nákladů řízení byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny), takže neměly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Tu lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1743/09, kterým byla ústavní stížnost téhož stěžovatele ve srovnatelné věci odmítnuta.
Stěžovatel dále kritizoval výši přisouzené částky s tím, že sám nemůže znát všechny okolnosti a nemohl vědět, jak vysokého bezdůvodného obohacení žalovaná docílila. Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Je zapotřebí si především uvědomit, že civilní proces ovládá zásada dispozitivní, která ve sporném řízení určuje všechny aspekty rozhodování. V prvé řadě je v moci účastníků (žalobce) disponovat předmětem řízení, a to i s ohledem na výši požadované částky. Obecný soud je pak touto dispozicí vázán v tom smyslu, že nemůže přiznat více než žalobce uplatňoval. Ze spisu je sice patrno, že žalobci po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu uplatňovali vyšší částku, než je v původním návrhu obsaženo, avšak soud prvního stupně změnu žalobního návrhu usnesením nepřipustil. Návrhy na změnu žaloby, které soud prvního stupně akceptoval, se týkaly příslušenství, nikoliv však požadované jistiny. V takovém případě tedy obecné soudy nepochybily, protože rozhodly o celém žalobním návrhu (částečně žalobě vyhověly a v části žalobu z důvodu částečného plnění zamítly).
Pokud stěžovatel napadl i rozhodování obecných soudů o příslušenství, je nutno především upozornit na to, že tím napadá přisuzující výrok odvolacího soudu, jímž mu bylo příslušenství z přisouzené částky přiznáno. Ústavní soud dodává, že odvolací soud při rozhodování o příslušenství žalované částky postupoval v souladu s příslušnými právní předpisy, které aplikoval způsobem ústavně konformním. Jednalo se zde o ústavně souladnou aplikaci podústavního práva, která porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces vyvolat nemohla.
Stěžovatel namítal i to, že v odvolacím řízení rozhodl event. podjatý soud a soudce, i když - jak sám v ústavní stížnosti uvádí - námitku podjatosti v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Touto námitkou - respektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - se Ústavní soud nemohl zabývat, protože ji nemůže řešit tak jako soud obecný, ale pouze z pohledu možného zásahu do základních práv chráněných ústavním pořádkem v případě, že by jejich ochraně obecné soudy nevěnovaly pozornost. K tomu však v souzené věci zjevně nedošlo.
K namítanému porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy, které obecně soudům ukládají vázanost soudce při jeho rozhodování ústavním pořádkem a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisejí.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly v souladu s objektivním právem, které vykládaly a aplikovaly způsobem ústavně konformním. Nelze jim vytýkat ani nedostatky v procesu dokazování ani při hodnocení důkazů. Obecné soudy postupovaly v hranicích zásady volného hodnocení důkazů; nelze dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ani libovůli v jejich řízení a rozhodování. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu stěžovatele na přiznání nároku na náhradu nákladů řízení je třeba konstatovat, že stěžovatel nespecifikoval, zda podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uplatňuje náhradu nákladů řízení podle ustanovení §62 odst. 4 či náhradu nákladů na zastoupení podle ustanovení §83 odst. 1. Ústavní soud připomíná, že obecně platí, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud zákon o Ústavním soudu nestanoví jinak (§62 odst. 3). V případě, že se jedná o náhradu nákladů řízení, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4). Pokud jde o náhradu nákladů spojených se zastoupením před Ústavním soudem (§29 a §30 odst. 1), může tuto náhradu Ústavní soud přiznat stěžovateli, odůvodňují-li to jeho osobní nebo majetkové poměry, leč pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§83 odst. 1). Protože ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, není důvod ani podle ustanovení §62 odst. 4 a ani podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu postupovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu