ECLI:CZ:US:2010:1.US.1771.10.1
sp. zn. I. ÚS 1771/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryšták, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 13 Co 586/2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 19 C 126/2009, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 19 C 126/2009, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby jejímu manželu bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 1.300,- Kč měsíčně počínaje dnem 21. 5. 2009. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 13 Co 586/2009, bylo toto rozhodnutí potvrzeno.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukázala na ustanovení §91 odst. 2 zákona o rodině, dle něhož má soud vyživovací povinnost mezi manžely stanovit tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Podstatu pochybení obecných soudů stěžovatelka spatřovala v tom, že soudy obou stupňů vyšly při stanovení hmotné úrovně manžela "z faktických výdajů bez ohledu na to, zda jsou tyto výdaje nezbytné nebo nadstandardní." Poukázala na skutečnost, že její manžel má vysoké náklady na bydlení, protože bydlí sám v nadstandardním bytě 4 + 1, ačkoliv adekvátním bydlením by pro něj byl byt menší, a tedy i s nižšími náklady na bydlení. Právě tento rozdíl v nákladech na bydlení stěžovatelka považovala za zcela zásadní při úvaze o rozdílné hmotné úrovni ve vztahu k rozhodování o nároku na výživné manželky.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka sama Ústavnímu soudu vylíčila svou verzi skutkového stavu samostatným podáním, které nebylo podáno prostřednictvím advokáta a k němuž byla připojena řada listin dokládajících její a manželovy majetkové poměry. K těmto údajům a listinám Ústavní soud podrobněji nepřihlížel, neboť se nejednalo o doplnění ústavní stížnosti podané prostřednictvím obligatorního zástupce a údaje v nich obsažené se zcela míjely s podstatou řízení o Ústavní stížnosti (neobsahovaly námitky ústavněprávní relevance).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podstatou námitek stěžovatelky je nesouhlas s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy ve vztahu ke zjištění majetkových poměrů obou manželů.
Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu, aby do procesu dokazování zasahoval, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že jiné hodnocení důkazů by bylo přiléhavější. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, tak představuje porušení základních práv a svobod jen za určitých podmínek. Jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.
V nyní posuzovaném případě již soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně vyložil z jakých důkazů vycházel a jakým způsobem je hodnotil. Ústavní soud nehodnotí jako projev svévole, pokud soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka ze subjektivních příčin opustila společnou domácnost a "žalovanému [manželovi] nelze objektivně vytýkat ukončení společného soužití a v řízení nebyly prokázány skutečnosti, pro které by se chování žalovaného v průběhu manželství dalo hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině), [pročež] není důvodné, aby žalobkyně po žalovaném platbu výživného pro svou osobu požadovala." Ve světle těchto zjištění stěžejní námitka uplatněná stěžovatelkou v této ústavní stížnosti nemůže obstát, neboť je zjevné, že obecný soud dostál své povinnosti hodnotit zjištěné skutečnosti ve vzájemných souvislostech. Zároveň soud prvního stupně zhodnotil jakými majetkovými hodnotami stěžovatelka disponuje či disponovala [vše na str. 5 rozsudku]. Soud druhého stupně se s námitkami stěžovatelky ústavně konformním způsobem vyrovnal, a to včetně (skutkových) tvrzení, která stěžovatelka nově specifikovala až v odvolání.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů byla stižena takovými vadami, které by zakládaly kasační pravomoc Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou - ve vztahu k závěru, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů je v zásadě stejná - adekvátně a srozumitelně odůvodněna a na jejich obsah postačí v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a meritorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu