ECLI:CZ:US:2010:1.US.1774.09.1
sp. zn. I. ÚS 1774/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou, se sídlem Koperníkova 21, 301 22 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 2 T 11/2000, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 4 To 57/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 4 Tdo 239/2009, za účasti Krajského soudu v Plzni, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 2 T 11/2000 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odložením na zkušební dobu v trvání 3 let, a dále mu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti na náhradě škody částku 4.429.896,37 Kč. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 4 To 57/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 4 Tdo 239/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že po předchozí vzájemné dohodě s ním provedla nezjištěná osoba zásah do počítačového systému Derby 2.0 užívaného Kreditní bankou Plzeň a. s., přičemž tímto zásahem neoprávněně převedla různě vysoké finanční částky na účty za tímto účelem založené u této banky stěžovatelem, který je následně z těchto účtů, případně z účtů u jiných finančních ústavů, na které je nejdříve převedl, vybral.
Stěžovatel zaprvé namítá, že vrchní soud, ač v nařízeném veřejném zasedání o odvolání stěžovatele provedl toliko důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma a výslechem znalkyně, sám provedl hodnocení dalších důkazů (str. 14 a násl.), které v odvolacím řízení neprováděl. To je v rozporu se zásadou bezprostřednosti uvedenou v §2 odst. 12 trestního řádu. Odvolací soud navíc vůbec nehodnotil výpověď zaměstnavatele stěžovatele svědka O. st. a pracovní výčetku stěžovatele za měsíc září 1994 (důkaz provedený odvolacím soudem v předcházejícím veřejném zasedání dne 24. 3. 2005). Jak z výpovědi svědka Oršuliaka st. vyplývá, stěžovatel se nemohl vzdálit ze svého pracoviště dne 9. září 1994, neboť byl po celou dobu v místě výkonu práce a jako centrální dispečer dopravy musel být po celou pracovní dobu na pracovišti. Tato výpověď svědka je podepřena onou výčetkou, ze které vyplývá, že stěžovatel odpracoval dne 9. září 1994 celkem 9 hodin a nemohl se tedy osobně podílet v Kreditní bance v Plzni na hotovostním výběru peněz.
Stěžovatel dále uvádí, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud, kdy má za to, že jeho tehdejší nález sp. zn. I. ÚS 49/06 nebyl respektován.
V nerespektováním předchozího kasačního rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatel shledává zásah do čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a nerespektování principu rovnosti, jakož i dotčení na právní jistotě občanů a prodloužení soudního řízení, tedy porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Též má za to, že došlo k zásahu do čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ze kterých vyplývá zákaz libovůle či svévole. Postup nerespektující zákaz libovůle pak vyústil v porušení práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny. Rovněž došlo k zásahu do práv zakotvených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny a čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Ústavní stížností napadená rozhodnutí navrhuje zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud uvedl, že při postupu v dané věci respektoval právní názor soudu nadřízeného, na základě kterého byla věc přikázána jinému senátu než tomu, který původně ve věci rozhodoval.
Krajské státní zastupitelství v Plzni vyjádřilo názor, že předchozí nález Ústavního soudu byl respektován. Ústavním soudem bylo opakovaně konstatováno, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Stěžovatel vytváří svým názorem situaci, kdy by Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazoval v jejich výlučné pravomoci rozhodnout o vině, což vyplývá i z čl. 90 Ústavy a došlo by tak paradoxně k situaci stejné, jako při stěžovatelem napadaném postupu vrchního soudu, který měl opakovaně vnucovat svůj způsob hodnocení důkazů krajskému soudu. Pokud je namítáno, že vrchní soud sice provedl důkaz osobním slyšením znalkyně, ale následně hodnotil i důkazy ostatní, které sám neprovedl, ale provedl je soud nalézací, což má být porušením práva na spravedlivý proces a projevem libovůle, pak s tímto závěrem se nelze ztotožnit. Odporuje to pojetí §263 odst. 7 trestního řádu, kdy porušením práva na spravedlivý proces by naopak bylo připuštění nemožnosti hodnotit dosavadní dokazování v návaznosti na nově provedené důkazy. Co se týče namítaného porušení práva na zákonného soudce, zde lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu a navíc i v této otázce existují rozhodnutí Ústavního soudu, namátkou sp. zn. I. ÚS 112/98, přičemž vrchní soud se pečlivě vypořádal s důvodem, proč rozhodl ve smyslu §262 trestního řádu.
Vrchní soud uvedl, že na str. 5-7 jeho usnesení jsou rekapitulovány požadavky nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, který spatřoval porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zejména v tom, že odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích zaujímal stanovisko ke způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jemuž vytýkal, že nepostupoval v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu, a vyslovil zároveň svůj názor na hodnocení důkazů ve věci, aniž sám doplnil dokazování, a dále v tom, že hodnocení závěrů znaleckého posudku jako stěžejního usvědčujícího důkazu nebyla věnována dostatečná péče. Na str. 7-9 odůvodnění objasňuje vrchní soud, jakými úvahami se řídil ve snaze vypořádat se s uvedenými požadavky, v dalších pasážích odůvodnění pak rozvádí svůj postup spočívající v tom, že sám opětovně provedl stěžejní a stěžovatelem zpochybňovaný důkaz znaleckým posudkem, a tento důkaz následně hodnotil v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, přičemž se zabýval všemi skutečnostmi, o nichž se ve svém nálezu zmiňoval Ústavní soud, a dospěl ke shodným závěrům jako soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, které pouze podrobněji rozvedl. Podle názoru vrchního soudu byly tímto postupem odstraněny nedostatky vytýkané citovaným nálezem. S ohledem na uvedené považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby byla odmítnuta, popřípadě zamítnuta.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Nejvyšší soud sdělil, že navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta či zamítnuta. Stěžovatel pouze neustále opakuje stále tytéž argumenty, s nimiž se soudy obecné justice dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel tuto repliku zaslal, přičemž setrval na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal předmětný spis krajského soudu sp. zn. 2 T 11/2000 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podstatou věci je otázka, zda dostatečným základem pro závěr o stěžovatelově vině je provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky - expertízy ručního písma. V tomto směru Ústavní soud ve svém předchozím nálezu sp. zn. I. ÚS 49/06 vyšel z předpokladu, že jestliže se má jednat v dané věci o rozhodující usvědčující důkaz, je nutno klást na jeho řádné hodnocení obzvláštní důraz. Přitom vyjádřil pochybnosti, zda srovnávací materiály, na jejichž základě byla expertíza prováděna, zahrnovaly podpisy z roku 1994, to jest z doby, kdy měl být spáchán předmětný skutek, a nikoliv pouze z období vzdáleného od roku 1994 řadu let. Zároveň upozornil, že sama znalkyně v hlavním líčení hovořila "o možnosti napodobit vše".
Ústavní soud se seznámil se způsobem, jakým vrchní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/06 reagoval, a dospěl k závěru, že k jeho postupu nelze mít výhrad. Vrchní soud se vadám vytknutým Ústavním soudem věnoval velmi důkladně. Doplnil dokazování provedením výslechu předmětné soudní znalkyně, přičemž se zaměřil na Ústavním soudem naznačené pochybnosti o provedeném znaleckém posouzení, a své závěry v tomto směru odůvodnil se zcela mimořádnou pečlivostí (viz str. 5 až 23 usnesení vrchního soudu). Jak z výslechu soudní znalkyně vyplynulo, v dané věci je spolehlivost jejích znaleckých závěrů podpořena právě skutečností, že existovalo velké množství sporného materiálu (jednalo se o 130 podpisů), jakož i rozsáhlý srovnávací materiál z dlouhého časového období (cca 10 let), přičemž srovnávací materiál měla právě i z roku 1994. Ke svému někdejšímu vyjádření "o možnosti napodobit vše" uvedla, že tím měla na mysli pouze to, že existují padělky. Nijak tím nechtěla zpochybnit závěry svého zkoumání, ty jsou naopak jednoznačné (srovnej též výslech znalkyně na č. l. 2080 až 2083 spisu krajského soudu).
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily i to, proč neuvěřily výpovědím svědků, na které poukazovala obhajoba (srovnej str. 10-14 rozsudku krajského soudu a str. 15 a násl. usnesení vrchního soudu). Nelze totiž pominout velký časový odstup svědeckých výpovědí od spáchání činu, jejich rozpornost a skutečnosti svědčící o ovlivnění svědků stěžovatelem. S výpovědí svědka Oršuliaka st., na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně poukázal, se vypořádaly na str. 13 rozsudku krajského soudu.
Co se týče stěžovatelovy námitky, že vrchní soud provedl i hodnocení takových důkazů, které v odvolacím řízení neprováděl, Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně poukázalo na §263 odst. 7 trestního řádu, dle kterého sice "z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem", nicméně tyto důkazy následně samozřejmě "hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení."
Ústavní soud uzavírá, že, po doplnění dokazování vrchním soudem, bylo v trestním řízení dosaženo takového stavu, že vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. Ústavní stížnost proto musel z ústavněprávního hlediska považovat za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu