ECLI:CZ:US:2010:1.US.1796.10.1
sp. zn. I. ÚS 1796/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, PhD., advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2009, č. j. 7 Ca 154/2008-56, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 As 50/2009-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2009, č. j. 7Ca 154/2008-56, byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 4. 4. 2007, č. j. 41/OOL/0625727.09/07/PJO, a proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 4. 2008, č. j. 570/2042/07. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dne 7.09.2009 stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl s odůvodněním, že stěžovatel argumentoval ve své správní žalobě pouze důvody týkajícími se merita věci, nikoli však zdůvodněním opožděnosti odvolání. Stěžovatel se domnívá, že nezanedbal svá práva využít všech jemu přiznaných opravných prostředků a nesouhlasí s tvrzením správních orgánů, potažmo soudů, že svá podaní učinil opožděně. Stěžovatel uvádí, že byl a je v takovém zdravotním stavu, který mu znemožňuje řádně vyřizovat své záležitosti. Takový zdravotní stav považuje stěžovatel za vážnou a omluvitelnou překážku. Přestože tato skutečnost byla správním orgánům v prvé i druhé instanci známa a dostatečně podložena, nebyla vůbec zohledněna. Stěžovatel je toho názoru, že byla-li tato skutečnost namítána od počátku před správními orgány, a uváděna i následně před soudy, nemůže to odůvodnit odmítnutí jeho opravných prostředků pro údajnou opožděnost. Stěžovatel je laik, navíc cizinec, občan Rakouské republiky, kterému není znám český jazyk a právní a jiné zvyklosti resp. možností obrany natolik, aby mohl v době své nepřítomnosti v ČR a svého vážného onemocnění neodkladně odrážet útoky na svou osobu a majetek. Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Ca 154/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu ze dne 4. 4. 2007, č. j. 41/OOL/0625727.09/07/PJO, byla stěžovateli dle §4 písm. c), §5 odst. 3 zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, uložena pokuta ve výši 5 000 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 14. 4. 2008, č. j. 570/2042/07, zamítnuto z důvodu jeho opožděného podání, neboť zástupci stěžovatele bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně doručeno fikcí dne 30. 4. 2007 dle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak uplynula dne 15. 5. 2007 a odvolání bylo podáno až dne 22. 5. 2007. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadl stěžovatel žalobou, která byla Městským soudem v Praze zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel se domáhá zrušení napadeného správního rozhodnutí z důvodu tvrzené věcné nesprávnosti uložení pokuty, kdy nezákonnost rozhodnutí spatřuje ve skutečnostech, které nebyly důvodem napadeného správního rozhodnutí. Městský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou, aniž by se zabýval tvrzenou věcnou nesprávností uložené povinnosti hradit pokutu 5 000 000 Kč, neboť závěr správního orgánu o opožděně podaném odvolání byl žalobou nedotčen. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vyšel ze skutečnosti, že pokud stěžovatel napadá správní rozhodnutí v rozsahu, jenž se zcela míjí s důvody (právním závěrem, skutkovým zjištěním) napadeného správního rozhodnutí, nemůže být úspěšný, neboť i kdyby jím tvrzené žalobní body byly důvodné, neměl by takový závěr žádný vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, neboť skutečné důvody napadeného rozhodnutí zůstaly nedotčeny. Ústavní soud si ve vyžádaném soudním spise ověřil skutečnost, že stěžovatel neuvedl ve správní žalobě žádné konkrétní námitky směřující proti závěru správního orgánu druhého stupně o opožděnosti odvolání a zjistil, že se tato soudem tvrzená skutečnost zakládá na pravdě.
Nejvyšší správní soud pak v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vyložil, že žalobní body v dané věci měly směřovat proti závěrům odvolacího orgánu o opožděnosti podaní odvolání stěžovatele, protože tak by směřovaly proti rozhodovacím důvodům žalobou napadeného rozhodnutí. To však v dané věci stěžovatel neučinil, protože žaloba žádné skutkové ani právní důvody zpochybňující závěry rozhodnutí žalovaného o opožděnosti podaného odvolání neobsahuje.
Ústavní soud má za to, že závěr Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze o tom, že se žalobní námitky stěžovatele zcela míjely s důvody napadeného správního rozhodnutí, které tak nemohlo být s ohledem na §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí striktně vymezen obsahem žaloby, věcně přezkoumáno, byl zcela v souladu se zákonem. Tento závěr vychází ze skutkového stavu, který odpovídá obsahu soudního spisu, je řádně soudy odůvodněn, a nelze mu tak z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele, který měl žalobní námitky v případě, že se domníval, že jeho odvolání nebylo podáno opožděně, směřovat proti závěrům odvolacího orgánu o opožděnosti podaní odvolání, nemohly být tyto nyní stěžovatelem tvrzené okolnosti správními soudy věcně projednány.
Dle článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel při uplatňování svých práv zákonem stanoveným způsobem nepostupoval.
Ústavní soud nemohl také přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy a správní orgány nepřihlédly při svém rozhodování k vážnému zdravotnímu stavu stěžovatele. Již správní orgán prvního stupně se touto otázkou zabýval na str. 10 svého rozhodnutí a konstatoval, že „i přes údajně těžké onemocnění byl pan H. schopen jednání na úřadech a zcela evidentně musel dobře vědět o dlouhodobém problému kůrovcové kalamity na svém lesním majetku“. Pokud jde o správní orgán druhého stupně, ten se vzhledem ke skutečnosti, že odmítl odvolání stěžovatele jako opožděné, nemohl rozhodovacími důvody správního orgánu prvního stupně věcně zabývat. Skutečnost, že by správní orgán druhého stupně měl z obsahu správního spisu povědomost o špatném zdravotním stavu stěžovatele, nemůže být sama o sobě důvodem, aby opožděně podané odvolání neodmítl, jak naznačuje stěžovatel, tím spíše pak tato okolnost již není významná v řízení před správními soudy, pokud ji stěžovatel neuvedl ve správní žalobě v souvislosti s důvody odmítnutí odvolání správním orgánem druhého stupně, což, jak bylo shora konstatováno, neučinil.
Ústavní soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že výklad a aplikace příslušných ustanovení správního řádu i soudního řádu správního byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu