ECLI:CZ:US:2010:1.US.1821.10.1
sp. zn. I. ÚS 1821/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Martinem Dančišem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010, č. j. 13 Cmo 45/2010-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil výrok I. v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že vedlejší účastník (JUDr. Tomáš Pelikán, insolvenční správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo) v rámci přezkumného jednání stěžovatelem (členem dlužníka) popřel co do pravosti přihlášenou pohledávku na bezúplatný převod specifikovaného nemovitého majetku do stěžovatelova vlastnictví s poukazem na §193 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "zákona č. 182/2006 Sb."); konstatoval, že tuto pohledávku nelze platně přihlásit do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., jak učinil stěžovatel, neboť ta je vypořádána postupem předvídaným ustanovením §285 odst. 4 téhož zákona.
Stěžovatel podal proti vedlejšímu účastníkovi incidenční žalobu, kterou se domáhal, aby soud určil, že (popřená) pohledávka "je zjištěná a existuje po právu"; tuto žalobu posléze - v návaznosti na výsledek řízení o obdobných návrzích jiných členů dlužníka - vzal zpět. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2010, č. j. 196 Cm 137/2009-34, řízení zastavil a ve výroku III. uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi, tj. náhradu nákladů řízení, částku 11.880,-Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že odvolací soud nákladovým výrokem pochybil, neboť správné bylo užít v jeho prospěch moderační ustanovení §150 o. s. ř. "Důvody zvláštního zřetele" spatřuje v okolnosti, že podání incidenční žaloby mu "v předprocesním stádiu" vnukl vedlejší účastník tím, že spornou pohledávku "zařadil na přezkumné jednání a popřel ji", tj. implicitně uznal, že předmětné právo na bezúplatný převod do insolvenčního řízení podle §173 zákona č. 182/2006 Sb. přihlásit lze. S poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 10 Cmo 20/2010-68, dovozoval, že insolvenční správce měl přihlášku pohledávky posoudit podle jejího obsahu jako uplatnění nároku ve smyslu §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.; současně zdůraznil, že ke zvolenému procesnímu postupu byl veden procesní opatrností, opodstatněnou též nedostatkem ustálené judikatorní praxe. Stěžovatel konečně rozhodnutí odvolacího soudu vytkl, že náklady představované podáním vyjádření k žalobě vedlejšímu účastníkovi vznikly jen formálně, neboť z obdobných skutkových a právních okolností vycházelo dalších "cca 80" incidenčních sporů, které bylo skutkově a právně prakticky identické; a nadto zde nebyl důvod, aby se vedlejší účastník nechal zastupovat advokátem, neboť sám je advokátem se značnou zkušeností v insolvenčním řízení.
II.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na "právní závěry týkající důvodů, pro něž aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. v projednávané věci nepovažuje za možnou". Náhrada nákladů řízení ve sporných věcech je vedena myšlenkou, že úspěšný účastník řízení by neměl mít se svou pří žádné výdaje a že moderační právo soudu podle §150 o. s. ř. lze obecně aplikovat jen ze zcela výjimečných důvodů (také nález sp. zn. I ÚS 2862/2007 Ústavního soudu) a nikoliv proto, že právní úprava insolvenčního zákona není jednoznačná, resp. že není dosud soudní praxe, z níž by bylo lze vycházet. V projednávané věci je pak zvlášť třeba vzít v úvahu, že se jedná o incidenční spor, v němž není bez významu i zájem ostatních insolvenčních věřitelů (jejichž pohledávky byly zjištěny podle §201 insolvenčního zákona) na uspokojení přihlášených pohledávek v co nejvyšší možné míře podle §5 písm. a) insolvenčního zákona; ten by mohl být ohrožen v případě, že by insolvenčnímu správci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle §163 insolvenčního zákona a §146 odst. 2 věta první o. s. ř. a bylo by ji třeba hradit k jejich tíži z majetkové podstaty.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Stěžovatel byl vedlejším účastníkem informován, že nároky oprávněných osob na převod jednotky do osobního vlastnictví bude vedlejší účastník vypořádávat v souladu s ustanovením §285 odst. 4 insolvenčního zákona. Samotným podáním takové přihlášky ještě povinnost k náhradě nákladů soudního řízení nevzniká. Stěžovatel však poté inicioval i samotné soudní řízení o určení pravosti přihlášené pohledávky. V této souvislosti již nemohou obstát jeho tvrzení o průměrně obezřetném adresátovi. Již při podání žaloby na určení pravosti pohledávky byl stěžovatel zastoupen advokátem, tj. osobou práva znalou, tudíž na jeho chování již nelze nahlížet ze stejného hlediska, naopak je třeba klást na ně zvýšené požadavky.
Vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovateli k replice, ten ovšem práva repliky nevyužil.
III.
Ústavní soud uvádí, že skutkově a právně obdobnou ústavní stížností se již zabýval, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 2104/10 a IV. ÚS 2141/10, kdy ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud nevidí důvod se od těchto usnesení odchýlit. Uvádí proto - obdobně jako citovaná usnesení - následující.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí soudu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k řešení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující rozhodnutí o porušení základních práv či svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny věci. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova ústavní stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelova ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde zjevně dány nejsou; stěžovatel patrně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není.
To platí tím spíše, dovolává-li se stěžovatel dobrodiní ustanovení §150 o. s. ř., tj. že obecný soud měl v její prospěch uplatnit hledisko "důvodů hodných zvláštního zřetele".
Pouze na okraj a nad tento rozhodný rámec je přiléhavé poznamenat, že okolnost, že ve vztahu k nároku na bezúplatný převod vlastnického práva podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, se uplatní zvláštní normativní řešení, které nevyžaduje podání přihlášky podle §173 zákona č. 182/2006 Sb., měla být stěžovateli zřejmá od počátku, a to rovněž (vedle stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155) i z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 5/05, 303/2006 Sb., N 77/41 SbNU 11, týkajícího se výkladu §27 odst. 7 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, obsahově odpovídajícího aplikovanému §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. Není ostatně důvod, proč by důsledky případné "nesjednocené judikatury" - i kdyby tomu tak bylo - měl nést (výhradně) vedlejší účastník.
Je tudíž namístě uzavřít, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít nemohlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vedlejší účastník požadoval, aby bylo stěžovateli uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. (Přitom se nesprávně odvolává na §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který se nákladů řízení vůbec netýká.)
Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). V ustanovení §62 odst. 3 zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Stěžovatelova ústavní stížnost byla sice odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, leč žádné jiné důvody ve věci, ani v poměrech vedlejšího účastníka, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, sám vedlejší účastník neuvádí a ani z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi neshledal a jeho návrhu proto nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu