ECLI:CZ:US:2010:1.US.1840.09.2
sp. zn. I. ÚS 1840/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavních stížností stěžovatele: Servisní služby, s. r. o., se sídlem Praha 5, Kartouzská 200/4, zastoupeného JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, spojených ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 1854/2009, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
V době od 13. 7. 2009 do 26. 1. 2010 soudcům I. senátu Ústavního soudu napadlo 6 ústavních stížností stěžovatele Servisní služby, s. r. o., se sídlem Praha 5, Kartouzská 200/4, které spolu skutkově i personálně souvisí, neboť se všechny týkají nákladů exekučního řízení téhož stěžovatele. Proto byly usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 27. května 2010 spojeny ke společnému řízení, pod sp. zn. I. ÚS 1840/2009, ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami I. ÚS 1854/09, I. ÚS 1858/09, I. ÚS 2937/09, I. ÚS 3157/09 a I. ÚS 235/10.
Včas podanými ústavními stížnostmi stěžovatel navrhl zrušení následujících usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích: čj. 22 Co 148/2009 - 42, ze dne 6. 4. 2009 (I. ÚS 1840/09), čj. 23 Co 185/2009 - 37, ze dne 29. 4. 2009 (I. ÚS 1854/09), čj. 22 Co 127/2009 - 31, ze dne 30. 4. 2009 (I. ÚS 1858/09), čj. 18 Co 262/2009 - 32, ze dne 31. 7. 2009 (I. ÚS 3157/09), čj. 22 Co 356/2009 - 32, ze dne 28. 7. 2009 (I. ÚS 2937/09) a čj. 23 Co 212/2009 - 23, ze dne 25. 9. 2009 (I. ÚS 235/10). Těmito usneseními Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, potvrdil označená usnesení Okresního soudu v Pardubicích, kterými byly zastaveny exekuce nařízené usneseními téhož okresního soudu. V každé z těchto věcí byla oprávněnému (stěžovateli) uložena povinnost nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč. Podle stěžovatele mu soud I. stupně neměl ukládat tuto povinnost k úhradě nákladů exekučního řízení a pokud tak učinil, dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Výkonem exekuce byla pověřena stěžovatelem navržená exekutorka, která konstatovala, že nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinných. Stěžovatel argumentoval tím, že jak právní úprava v době, kdy jako oprávněný podával návrh na exekuci, tj. do 31. 12. 2007, tak i ustálená judikatura stanovila, že veškeré náklady exekučního řízení, tedy i v případě zastavení exekučního řízení pro nedostatek majetku povinného, měl povinnost hradit exekutorovi vždy povinný.
Stěžovatel poukázal na četnou judikaturu Ústavního soudu v těchto věcech, konkrétně uvedl nálezy sp. zn. IV. ÚS 314/09, sp. zn. I. ÚS 969/09 a sp. zn. I. ÚS 1851/09 s tím, že těmito nálezy Ústavní soud zrušil napadená usnesení odvolacích soudů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V těchto nálezech vyložil ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2007, tak, že je protiprávní, při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného, uložit oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, pokud oprávněný toto zastavení procesně nezavinil. Podle stěžovatele se v jeho věcech jedná o případy podobné těm, v nichž Ústavní soud vyslovil právní závěr, že pokud v zákoně č. 347/2007 Sb. chybí intertemporální ustanovení, je nutno všechna exekuční řízení, zahájená před nabytím jeho účinnosti, tedy před 1. 1. 2008, posuzovat podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007. Proto mu povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení soudní exekutorce neměla být uložena.
Ze shora označených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že jimi byla potvrzena usnesení Okresního soudu v Pardubicích o zastavení exekuce nařízené tímto soudem a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové, v každém jednotlivém případě, náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč. Ve věcech sp. zn. 22 Co 127/2009, 23 Co 185/2009 a 22 Co 148/2009 sice krajský soud nepřihlédl k judikatuře Ústavního soudu řešící náhradu nákladů exekuce a postupoval podle novely exekučního řádu č. 347/2007 Sb., i když exekuce byla nařízena ještě před účinností této novely. Přesto potvrdil usnesení Okresního soudu v Pardubicích, jímž byla stěžovateli uložena povinnost hradit náklady exekuce, jak je uvedeno výše.
Ve věcech sp. zn. 18 Co 262/2009, 22 Co 356/2009 a 23 Co 212/2009 krajský soud již odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 314/09, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Proto posoudil předmětnou otázku podle znění exekučního řádu účinného do 31. 12. 2007, kdy platilo (podle §89), že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Ve zkoumaných případech došlo k zastavení exekuce, nařízené na majetek povinného, z důvodu jeho nemajetnosti. Podle názoru odvolacího soudu lze na straně oprávněného shledat částečné procesní zavinění za zastavení exekuce v tom, že sám oprávněný potvrdil, že předal soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek za předpokladu, že až 65 % z nich je rizikových nebo nedobytných. Oprávněný tak vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky a soudnímu exekutorovi tak vzniknou náklady, které mu nebudou uhrazeny. Pokud oprávněný argumentoval dohodou, uzavřenou se soudním exekutorem, o množstevní slevě, nelze tento argument použít, neboť taková dohoda nebyla ze strany oprávněného předložena a její existence tedy není prokázána. Za dané situace lze oprávněnému přičítat částečné zavinění za zastavení tohoto exekučního řízení. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že povinný řádně a včas nezaplatil vymáhanou pohledávku. Přispěl tak k tomu, že oprávněný se svých nároků domáhal cestou exekuce, takže bylo namístě, z hlediska zavinění za zastavení exekuce, rozdělit povinnost hradit náklady exekuce mezi oba účastníky exekučního řízení.
Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve svých ústavních stížnostech zcela pominul základní skutečnost, o kterou odvolací soud opřel své rozhodnutí, tedy že vstupoval do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení pohledávky stěžovatele a soudnímu exekutorovi vzniknou náklady, které mu nebudou uhrazeny. Jinými slovy stěžovatel již před nařízením exekuce předpokládal, jak se uvádí v napadených rozhodnutích, že 65 % pohledávek je rizikových a zřejmě nedobytných.
Ústavní soud na tomto místě opětovně připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR. Ústavní soud je tak vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim nadřízen. Proto mu nepřísluší přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud v něm nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů exekučního řízení zabýval již mnohokrát. Svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce sjednotil ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, na které se zde v plném rozsahu odkazuje. Pod bodem 14. je v něm mimo jiné uvedeno, že: "Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 OSŘ), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora." Rozhodujícím kritériem je skutečně existence zavinění za zastavení exekuce na straně oprávněného, nikoli nutnost zajistit soudnímu exekutorovi odměnu za jeho činnost.
I. senát Ústavního soudu zastává názor, že na předmětné věci zcela dopadá výše citované stanovisko, vycházející ze znění §89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007. Vzhledem k tomu, že - jak odvolací soud podrobně vyložil - stěžovatel prokazatelně před nařízením exekuce věděl, že část jeho pohledávek bude nedobytná v důsledku nemajetnosti povinného, je třeba toto považovat přinejmenším za částečné procesní zavinění stěžovatele za zastavení exekuce, i když on sám to v ústavní stížnosti nepřiznal.
Ústavní soud neshledal, že by soudy obou stupňů jakkoli vybočily z ústavně konformního výkladu ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění do 31. 12. 2007. I ve třech výše uvedených věcech, kdy se krajský soud řídil textem exekučního řádu po novele, je jeho konečné rozhodnutí správné. Z uvedených důvodů Ústavní soud nenalezl nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, takže základní práva stěžovatele nebyla porušena.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu