ECLI:CZ:US:2010:1.US.1850.10.1
sp. zn. I. ÚS 1850/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 44, 615 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 To 28/2010, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2010, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „vrchní soud“) dne 23. 3. 2010, sp. zn. 2 To 28/2010 (dále jen „usnesení vrchního soudu“), kterým bylo ke stížnosti stěžovatele zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 21. 1. 2010, č. j. 1 Nt 229/2009-244 a bylo nově rozhodnuto tak, že dle §419 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) se vykoná evropský zatýkací rozkaz Státního zastupitelství Nürnherg-Fürth ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 374 Js 25437/08, a dle §411 odst. 1 trestního řádu se stěžovatel předává k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, a dále, že dle §411 odst. 9 trestního řádu se předání povoluje s odkladem do pravomocného skončení jeho trestního stíhání a případného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, Službou kriminální police a vyšetřování, Odborem hospodářské kriminality, 1. oddělení Kladno Rozdělov pod ČTS: PSC-564/TČ-92-2007, a že dle §411 odst. 4 trestního řádu se předběžná vazba u stěžovatele přeměňuje na vazbu předávací.
Stěžovatel především poukazuje na své právo zvolit si obhájce zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvádí, že tohoto svého oprávnění při svém zadržení využil a jak vyplývá z protokolu ze dne 2. 9. 2009, učiněném po zadržení stěžovatele, zvolil si obhájce JUDr. H. z Prahy a JUDr. J. M. z Lučence. Není povinností zadržené osoby znát i telefonní spojení, popřípadě přesnou adresu, zvoleného obhájce, zejména pak, když tyto kontaktní údaje si můžou orgány činné v trestním řízení jednoduše zjistit (jsou dokonce nepřetržitě dostupné všem na internetových stránkách České advokátní komory). Orgány činné v trestním řízení právo stěžovatele zvolit si obhájce nerespektovaly a JUDr. H. nekontaktovaly, a to přesto, že o to stěžovatel ve výše zmiňovaném protokolu výslovně žádal. V těchto souvislostech stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96 a III. ÚS 312/98.
V rozporu s tvrzením v usnesení vrchního soudu stěžovatel při výše uvedeném výslechu nebyl vůbec zastoupen obhájcem. Dle protokolu byl výslechu sice přítomen JUDr. M. v substituci za JUDr. S. K., který měl být ustanoven stěžovateli „ex offo“, ovšem S. K. byl ustanoven obhájcem stěžovateli až o dva dny později, to jest 4. 9. 2009, a to krajským soudem opatřením o ustanovení obhájcem sp. zn. 1 Nt 229/2009.
Stěžovatel nadto nebyl zastoupen obhájcem ani při jednání u krajského soudu dne 4. 9. 2009, při kterém na něj byla uvalena dle §396 odst. 1 a §410 trestního řádu předběžná vazba. Při tomto jednání měl stěžovatele zastupovat Mgr. V. E., kterého měl k substitučnímu zastoupení zmocnit JUDr. S. K. dne 3. 9. 2009. Jak již ovšem bylo výše zmíněno, JUDr. S. K. byl ustanoven obhájcem stěžovateli až dne 4. 9. 2009, tedy den poté, co měl zmocnit Mgr. E. k substitučnímu zastoupení. Dne 3. 9. 2009 JUDr. K. nemohl nikoho zmocnit, aby ho na jednání před krajským soudem zastoupil, neboť sám ještě neměl oprávnění při tomto jednání stěžovatele zastupovat. Mgr. E. tak nebyl oprávněn se při předmětném jednání vyjadřovat za stěžovatele. Vyjádření Mgr. E., že stěžovatel nesouhlasí s vydáním do Slovenské republiky je zcela právně irelevantní.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti prohlašuje, že se svým předáním do Slovenské republiky naopak souhlasí. Má za to, že pro něj hovoří také kriteria uvedená v §419 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud v této souvislosti přeceňuje význam skutečnosti, že v trestním řízení ve Spolkové republice Německo je stěžovatel stíhán jako organizátor trestné činnosti spáchané organizovanou skupinou. Ostatní zákonná kriteria naopak svědčí pro předání stěžovatele na Slovensko. Je to zejména datum vydání evropského zatýkacího rozkazu (evropský zatýkací rozkaz vydaný Okresním soudem Rimavská Sobota byl vydán již 13. 2. 2008, evropský zatýkací rozkaz Státního zastupitelství Nürnherg-Fürth až dne 2. 6. 2009). Závažnost trestných činů, které měly být spáchány na Slovensku a Německu je srovnatelná. Na Slovensku měla být trestná činnost ovšem páchána mnohem déle, v letech 2002-2005, zatím co v Německu pouze od 9. 3. 2008 do 14. 8. 2008. Škoda, která měla být trestnými činy způsobena, je na Slovensku mnohem vyšší. Stěžovatel je navíc slovenským občanem. Proto je přesvědčen, že rozhodnutí soudu, že má být předán do Spolkové republiky, je v rozporu s §419 odst. 1 trestního řádu a představuje, z důvodu ignorování relevantních zákonných hledisek, libovolný výklad daného ustanovení. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 534/03.
Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 1 Nt 229/2009 (dále jen „spis krajského soudu“). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzená porušení práva na obhajobu, Ústavní soud nepovažoval za nutné blíže jejich existenci zkoumat, neboť i kdyby k nim skutečně došlo, nejednalo by se o důvod k zásahu Ústavního soudu. Nutno totiž připomenout, že podle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Je tedy v prvé řadě na obecných soudech, aby, se znalostí konkrétních okolností případu, dohlížely na dodržování zaručených práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pokud by Ústavní soud akceptoval tvrzení stěžovatele v plném rozsahu, bylo by možno v jím uváděných skutečnostech spatřit jeho zkrácení na zaručeném právu na obhajobu ve dnech 2. 9. a 4. 9. 2009, avšak zkrácení napravitelné, respektive napravené, tím, že stěžovatel měl plnou možnost uplatnění obhajoby přinejmenším v dalších částech předmětného procesu, včetně řízení před vrchním soudem, který vydal ústavní stížností napadené usnesení, čím mu byl dán prostor veškeré právní námitky uvést. Stručněji řečeno, pokud stěžovatele orgány činné v trestním řízení zkrátily v jeho právu na obhajobu, bylo toto zkrácení již rektifikováno během dalšího postupu v daném řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2075/07, I. ÚS 2138/09 in http://www.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal ani jiných důvodů k vyhovění Ústavní stížnosti. Napadené usnesení je pečlivě a ústavně konformně odůvodněno a nevykazuje žádné známky libovůle v rozhodování. Co se týče stěžovatelových námitek proti jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, tyto mají charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu