ECLI:CZ:US:2010:1.US.1958.10.1
sp. zn. I. ÚS 1958/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o stížnosti stěžovatele F. J., proti postupu Okresního soudu v Klatovech, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. července 2010 doručena stížnost (dále jen "návrh"), ve které stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s blíže popsaným postupem Okresního soudu v Klatovech.
Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal soudce zpravodaj, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2003, k Ústavnímu soudu cca třicet ústavních stížností, z nichž nejméně 13 bylo odmítnuto pro vady návrhu. Z řady řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (kupř. řízení pod sp. zn. I. ÚS 2285/08). Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití §30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle §63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém jeho individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zanechat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť v takovém případě je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
V projednávané věci tak soudce zpravodaj shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a návrh, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu