ECLI:CZ:US:2010:1.US.2088.10.1
sp. zn. I. ÚS 2088/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 00 Praha 5, proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Frýdek-Místek ze dne 14. 4. 2010, č. j. KRPT-33260-5/ČJ-2010-0702IZ, a proti rozhodnutí Policejního prezidia České republiky ze dne 21. června 2010, č. j. PPR-11557-3/ČJ-2010-0099US, za účasti Policejního prezidia České republiky jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2010, stěžovatel napadl rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, oddělení služby pro zbraně a bezpečnostní materiál Frýdek-Místek (dále jen "krajské ředitelství policie") ze dne 14. 4. 2010, č. j. KRPT-33260-5/ČJ-2010-0702IZ (dále jen "rozhodnutí krajského ředitelství policie"), jímž bylo podle §57 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních rozhodnuto o zajištění jeho zbrojního průkazu vzhledem k tomu, že proti němu bylo usnesením Policie České republiky, Městským ředitelstvím Policie České republiky Ostrava, službou kriminální policie a vyšetřování dne 28. 3. 2008 zahájeno trestní stíhání pro spáchání úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl rozhodnutí Policejního prezidia České republiky (dále jen "policejní presidium") ze dne 21. června 2010, č. j. PPR-11557-3/ČJ-2010-0099US (dále jen "rozhodnutí policejního presidia"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí krajského ředitelství policie.
Stěžovatel především poukazuje na to, že rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu by mělo být přezkoumatelné, přičemž je přesvědčen, že zahájení trestního stíhání, ani projednávání věci před soudem, nemůže být samo o sobě důvodem pro zajištění zbrojního průkazu, ale je nutno zkoumat konkrétní povahu trestného činu, úlohu držitele zbrojního průkazu při údajně trestném jednání a míru ohrožení veřejného zájmu. Správní orgán se neměl spokojit s pouhou zprávou o zahájení trestního stíhání, které není skončeno, ale měl si vyžádat obžalobu a protokoly o hlavním líčení, aby posoudil míru nebezpečí, kterému by byly vnitřní pořádek a bezpečnost vystaveny tím, že stěžovatel by držel loveckou zbraň za situace, kdy v období před pěti lety měl údajně nechat proplácet neprovedené stavební práce ve funkci ředitele nemocnice, kterou již dávno nevykonává. K jejich obsahu jej pak měl vyslechnout, a to i přesto, že stěžovatel žádné návrhy na doplnění řízení neměl, neboť v případě správního uvážení musí správní orgán postupovat z úřední povinnosti. Rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěných skutkových podkladů a nedostatečně je též odůvodněno.
Stěžovatel nesouhlasí s poukazem policejního presidia na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Uvádí, že policejní prezidium přehlíží, že tato judikatura vychází z právního stavu před 1. 1. 2009, kdy nabyla účinnosti novela zákona o zbraních a střelivu č. 484/2008 Sb. Rovněž odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 90/03 považuje za nepatřičný, neboť rozhodnutí bylo vydáno za zcela jiné právní situace, kdy sama existence trestního stíhání pro vyjmenovaný úmyslný trestný čin patrně postačovala k tomu, aby došlo k zajištění zbrojního průkazu a zbraní.
Stěžovatel poznamenává, že se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že u opatření prozatímní povahy, jako je zajištění zbrojního průkazu a zbraně, je dána kompetenční výluka podle §70 soudního řádu správního. Správní žaloba by byla zjevně odmítnuta, proto je Ústavní soud jediným orgánem, na který se stěžovatel může obrátit ve snaze o nápravu. Opírá se přitom o právní názor, vyslovený v nálezu I. ÚS 1849/08 (veškerá zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz), dle kterého v podmínkách materiálního státu nemůže být výkon veřejné moci bezobsažný ani bezúčelný.
Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") Ústavní soud rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost podle citovaného ustanovení Ústavy je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Uvedené podmínky pro podání ústavní stížnosti nejsou splněny za situace kdy správní orgán vydá rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zajištění zbrojního průkazu. Toto rozhodnutí má charakter předběžného opatření a jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/02, II. ÚS 419/02).
Co se týče stěžovatelova odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, tento se týkal zcela odlišné věci (uložení pořádkové pokuty za neuposlechnutí výzvy k dostavení se k podání vysvětlení).
Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj