ECLI:CZ:US:2010:1.US.2122.09.1
sp. zn. I. ÚS 2122/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Miroslav "v likvidaci", se sídlem v Miroslavi, Nádražní ul. 1207, zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, advokátem v Říčanech, Kamlerova 795, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1586/2008-121 ze dne 26. května 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 276/2005-75 ze dne 12. listopadu 2007 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. 4 C 482/2004-47 ze dne 13. dubna 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1586/2008-121 ze dne 26. května 2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 276/2005-75 ze dne 12. listopadu 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě č. j. 4 C 482/2004-47 ze dne 13. dubna 2005. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci K. P. částku 72.616,- Kč s příslušenstvím od 9. 2. 2004 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení v částce 18.535,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá, že odvolací soud své rozhodnutí postavil na nesprávném právním názoru v tom, že žalobci byl právním předchůdcem stěžovatele vypočten majetkový podíl (za vnesenou zemědělskou půdu, živý a mrtvý inventář a další majetkový podíl) a že na základě těchto skutečností, současně s odkazem na registr členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, se žalobce stal oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.). K tomuto nesprávnému závěru prý dospěl odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) tak, že i když není ve spise doložena přihláška žalobce u družstva do transformace, pak v kontextu s ostatními zcela nepochybně zjištěnými skutečnostmi (družstvo jednalo se žalobcem jako s oprávněnou osobou, zařadilo jej do seznamu oprávněných osob, vypočítalo mu hodnotu jeho majetkového podílu) lze dovodit, že se žalobce do transformace řádně přihlásil. Stěžovatel rovněž napadá údajně nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož i v případě, kdyby žalobce nebyl oprávněnou osobou podle §14 písm. b) citovaného zákona, bylo by možné považovat ho za oprávněnou osobu podle §14 písm. c) téhož zákona; to proto, že je nepochybné, že podle tohoto ustanovení jsou oprávněnými osobami občané, jimž se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů, mezi něž patří i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel v této souvislosti namítá, že výklad a aplikace citovaných předpisů obecnými soudy (zejména odvolacím soudem) je nepřesvědčivý, bez logického odůvodnění a že nebyla věnována pozornost všem relevantním otázkám, které sám v řízení uplatnil. Dovolacímu soudu pak vytýká, že jím přesně formulovaná otázka zásadního právního významu nebyla připuštěna a jeho dovolání bylo odmítnuto.
Napadená rozhodnutí jsou podle názoru stěžovatele protiústavní, neboť obecné soudy se nevypořádaly s jeho argumentací a s jím předloženými důkazy v celém jejich rozsahu a šíři (v návaznosti na konstantní judikaturu), neopíraly se o spolehlivé důkazní prostředky, nerespektovaly publikované právní názory Ústavního soudu a nesprávně posoudily skutek z hlediska hmotněprávního.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel relevantním způsobem nezpochybnil jeho úsudek, že napadený rozsudek odvolacího soudu není zásadně právně významný. Těžiště dovolacích námitek, které stěžovatel převážně opakuje i v ústavní stížnosti, je situováno do roviny námitek směřujících proti skutkovému stavu věci. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření konstatoval, že obecné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly k závěru, že se žalobce zúčastnil jako oprávněná osoba procesu transformace Zemědělského družstva Miroslav; obecné soudy se vypořádaly s argumentací stěžovatele a s předloženými důkazy v celém jejich rozsahu i šíři, přihlédly ke konstantní judikatuře, vycházely z věrohodných důkazních prostředků a učinily i shodné závěry z hlediska hmotně právního.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za podklad svého rozhodnutí, neboť nic nového oproti napadeným rozhodnutím obecných soudů nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 482/2004 vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž žalobce K. P. podal žalobu o zaplacení částky 72.616,- Kč s příslušenstvím z titulu zbývajícího majetkového podílu na majetku zemědělského družstva po transformaci.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. 4 C 482/2004-47 ze dne 13. dubna 2005 žalobě vyhověl, uložil stěžovateli zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a uložil mu povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.535,- Kč. Uvedl, že žalobce podal návrh na zaplacení uvedené částky z titulu vypořádání majetkového podílu podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení, pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformovaného projektu a není podnikatelem ve smyslu odst. 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak. Ze zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou s nárokem na majetkový podíl v původní výši 88.016,- Kč, nestal se členem transformovaného družstva a neprovozuje zemědělskou výrobu. Dále bylo zjištěno a prokázáno, že družstvo na tento majetkový podíl zaplatilo 15.400,- Kč, a proto zbývá vypořádat majetkový podíl v částce 72.616,- Kč. Dále soud prvního stupně uvedl, že tvrzení stěžovatele, že žalobci pohledávka podle citovaného zákona vůbec nevznikla, neboť se nestal oprávněnou osobou podle ustanovení §14 písm. b) tohoto zákona, protože se řádně písemně nepřihlásil jako oprávněná osoba, nemá oporu v provedeném dokazování. Po transformaci Zemědělského družstva Miroslav bylo se žalobcem vždy jednáno jako s oprávněnou osobou, což vyplývá z korespondence zasílané družstvem a nelze přehlédnout ani skutečnost, že na majetkový podíl bylo plněno.
K odvolání stěžovatele i žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 17 Co 276/2005-75 ze dne 12. listopadu 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v přísudečném výroku i ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně přezkoumal postavení žalobce jako oprávněné osoby k majetkovému podílu v transformovaném zemědělském družstvu; dospěl ke shodnému právnímu názoru jako soud prvního stupně, tedy že žalobce měl postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1586/2008-121 ze dne 26. května 2009 odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel položil v dovolání otázku, "zda musí být splněny kumulativně podmínky pro vznik postavení oprávněné osoby podle ustanovení §14 písm. b) transformačního zákona včetně prokázání doručení přihlášky do transformace družstva". Dovolací soud uvedl, že stěžovatelem předložená otázka - s přihlédnutím k právním názorům, na nichž založil své rozhodnutí odvolací soud - zjevně překračuje v dané věci rámec dovolacího přezkumu. Odvolací soud totiž nezaložil svůj závěr o opodstatněnosti žaloby na tom, že by byl žalobce osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., nýbrž výlučně na názoru, že žalobce je osobou oprávněnou podle ustanovení §14 písm. c) citovaného zákona. Jestliže tedy napadené rozhodnutí nestojí na závěru, jehož vyřešení dovolatel požadoval, nemůže být takový závěr ani předmětem dovolacího přezkumu. Nejsou tedy naplněny podmínky přípustnosti dovolání ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v podstatě dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují jednak proti skutkovým zjištěním a právním závěrům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jednak pak proti právnímu posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem.
Pokud se jedná o námitky směřující proti rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně, nemohl jim Ústavní soud přisvědčit. Ústavní soud opakovaně judikuje, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud se tyto soudy pohybují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů. Jak Ústavní soud již mnohokrát vyslovil, jeho postavení jako nezávislé soudní instituce je zcela specifické, protože není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich nadřízenou instancí. Nemůže proto vykonávat přezkumný dohled nad rozhodováním obecných soudů, pokud ty postupují a rozhodují v souladu s ústavním pořádkem republiky. Jeho úkolem není kontrola dodržování běžné zákonnosti napadených rozhodnutí, ale pouze posouzení jejich ústavnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy přijatý výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování a dostatečně reagovaly na uplatněné argumenty účastníků řízení. Provedené důkazy zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Na základě řádně a v souladu s příslušnými procesními předpisy zjištěného skutkového stavu vyvodily obecné soudy i správné a ústavněkonformní právní závěry o postavení žalobce jako oprávněné osoby v transformačním procesu družstva. Proto Ústavní soud neshledal, že by jejich rozhodnutími došlo k porušení ústavním pořádkem chráněných základních práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud neakceptuje ani námitku stěžovatele směřující proti usnesení dovolacího soudu. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že v prostoru, kde je uvážení dovolacího soudu možné, se tento soud v souladu s procesními předpisy i se svou judikaturou pohyboval. Nevybočil ani z rámce vytvořeného judikaturou Ústavního soudu v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto případě, že by bylo došlo k porušení práva na spravedlivý proces , na které stěžovatel poukázal.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu