ECLI:CZ:US:2010:1.US.2186.10.1
sp. zn. I. ÚS 2186/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem, se sídlem Jeremiášova 18, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 8 Co 767/2010, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, v němž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 8 Co 767/2010, bylo rozhodnuto tak, že usnesení soud prvního stupně se potvrzuje. Prvoinstančním usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 34 C 155/2009, byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce pro odvolací řízení (§30 odst. 1 o. s. ř.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního řízení namítá v zásadě tři stížnostní body. Tvrdí, že o jeho návrhu na ustanovení zástupce, který byl podán zároveň s odvoláním, rozhodl soud až po odmítnutí odvolání. Dále nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení, které je založeno na tom, že stěžovatel nedoložil skutečnosti rozhodné pro ustanovení zástupce. Obecné soudy podle názoru stěžovatele "zapřely" listiny, která měl stěžovatel doručit k prokázání skutečností rozhodných ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř. Konečně tvrdí, že odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo být vůbec přípustné a Krajský soud v Českých Budějovicích o něm neměl věcně rozhodovat.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. umožňuje, aby účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanovil na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
K první námitce ohledně časové souslednosti postupu obecných soudů při rozhodování o návrzích stěžovatele odkazuje Ústavní soud na úvodní odstavec usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 34 C 155/2009, v němž soud vyjasňuje, s ohledem na předchozí nejasné podání stěžovatele a jeho následnou procesní pasivitu, že považuje odvolací řízení za zahájené až dnem 15. 2. 2010. V návaznosti na zahájení tohoto odvolacího řízení - v jeho průběhu - bylo rozhodováno usnesením prvostupňového soudu o stěžovatelově návrhu.
Ke druhé námitce, v níž stěžovatel zpochybňuje věcné odůvodnění napadeného usnesení, Ústavní soud konstatuje, že toto odůvodnění nijak nevybočuje z požadavků, které obecné soudy kladou na obsah a konkrétnost prohlášení o osobních a majetkových poměrech. Jak plyne z rozhodnutí soudu prvního stupně, stěžovatel vyplnil příslušný formulář, avšak navzdory poučení nesdělil ani nedoložil výši svých příjmů, konkrétně uváděných dávek v hmotné nouzi. Pokud stěžovatel připomínal, že své poměry prokazoval již v dřívějších řízeních, prvostupňový soud uvedl, že není rozhodné, jaké byly poměry stěžovatele v minulosti. Odůvodnění napadeného usnesení (k námitce stěžovatele) zcela logicky a přesvědčivě uzavírá, že žalobce nedoložil své předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, čímž nenaplnil jednu z podmínek kladených §30 odst. 1 o. s. ř. pro ustanovení advokáta. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel měl v řízení dostatek prostoru, aby požadované doklady předložil, avšak toliko vlastní nečinností (navzdory poučení) způsobil zamítnutí svého návrhu.
K další tvrzené námitce stěžovatele, že odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce není přípustné a že Krajský soud v Českých Budějovicích o něm neměl rozhodovat, je nutno uvést, že tato námitka se Ústavnímu soudu jeví v kontextu posuzovaného případu jako vnitřně rozporná a protismyslná. Pokud stěžovatel z vlastní interpretace ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovozuje, že odvolání proti usnesení okresního soudu není přípustné, není zřejmé, proč takové odvolání podával. V návaznosti na to není jasné, proč se nyní dožaduje zrušení rozhodnutí o tomto odvolání, neboť uvažováno zcela hypoteticky, vyhověním stěžovatelovu návrhu Ústavním soudem by se v právní sféře stěžovatele nic nezměnilo, neboť by o jeho návrhu bylo zamítavě rozhodnuto usnesením okresního soudu.
Kromě toho Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad jednoduchého práva, včetně občanského soudního řádu, je úkolem obecných soudů. Ústavní soud do takového výkladu nezasahuje, pokud nejsou dotčena základní práva. Judikatura přípustnost odvolání proti usnesení o ustanovení zástupce standardními výkladovými metodami dovozuje (jak učinil i krajský soud) a na témže stanovisku stojí i právní doktrína (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 114).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu