ECLI:CZ:US:2010:1.US.2275.09.1
sp. zn. I. ÚS 2275/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem Krásná Lípa, Jugoslávská 112/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2009, čj. 20 Cdo 2768/2007 - 261, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 1. 2007, čj. 30 Co 705/2005 - 236, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 9. 2005, čj. E 2428/2001 - 194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv, zakotvených čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Podle jeho tvrzení mu Okresní soud v České Lípě (dále "soud prvního stupně") včas nedoručil usnesení o termínu dražebního jednání a nedostatečně jej poučil o úhradě příslušenství jistiny, jehož výši vyčíslil nesprávně a v rozporu s exekučním titulem. Nerespektoval rovněž jeho procesní právo uhradit dluh před dražbou. Z právní úpravy nevyplývá, že povinný je povinen příslušenství pohledávky sám vyčíslit, pokud byla tedy jeho výše sporná, neměl výkon rozhodnutí pokračovat. Přestože soudkyně soudu prvního stupně stěžovateli sdělila, že se dražba konat nebude, vydala po jeho odchodu napadené usnesení, udělující příklep na pouhých 550.000,- Kč, které stěžovatel z důvodu své absence na jednání nemohl napadnout odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se jako odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi tvrzením svědkyně L. Š. (zapisovatelky zmíněného soudu) a zněním jí zapsaného protokolu, o tom, zda soudkyně soudu prvního stupně odešla se stěžovatelem do pokladny. Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem výslovně uvedeným důvodem dovolání, že při nařízení dražby došlo k porušení zákona.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že na základě směnečného platebního rozkazu, vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem, v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Sm 41/2000, byl stěžovatel povinen uhradit částku 84.393,90 Kč s 6% úrokem z prodlení za období od 16. února 2000 do zaplacení, odměnu ve výši 281,30 Kč a náklady směnečného řízení ve výši 9.818,- Kč. Dne 30. 9. 2005 stěžovatel uhradil na pokladně Okresního soudu v České Lípě vymáhanou jistinu a odměnu, ale bez příslušenství. Dne 30. 9. 2005 byl usnesením Okresního soudu v České Lípě, čj. E 2428/2001 - 193, vůči stěžovateli zastaven výkon rozhodnutí pro částku 84.675,50 Kč a usnesením čj. E 2428/2001 - 194 byl udělen příklep dražiteli V. P. (dále "dražitel"). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 1. 2007, čj. 30 Co 705/2005 - 236, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal stěžovatele nahradit dražiteli náklady odvolacího řízení a České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem náklady svědečného. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2009, čj. 20 Cdo 2768/2007 - 261, odmítl.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, není ani další přezkumnou instancí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud se stejně tak nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. sp. zn. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní pouze opakuje námitky, které adresoval již soudům obecným prostřednictvím odvolání a dovolání, neobsahující nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Jeho polemiku s obecnými soudy o otázce, zda soudkyně soudu prvního stupně označila dražební jednání za ukončené či nikoliv, nelze, ať již jsou důsledky pro stěžovatele jakkoliv tíživé, označit za porušující jeho shora uvedená práva v míře vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Stěžejní argumentací stěžovatele, že budovu soudu opustil na základě vyjádření soudkyně zmíněného soudu o tom, že dražba nebude pokračovat, se odvolací soud zabýval na straně 4. napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že v rámci provedeného dokazování skutečnost, že stěžovatel byl informován o tom, že se dražební jednání nebude konat, nebyla prokázána. Skutečnost, zda soudkyně se stěžovatelem odešla do pokladny, a tomu odpovídající tvrzené rozpory v dokazování odvolacího soudu, postrádají v jeho věci relevanci, neboť není významné, zda a kým byl při placení dlužné částky doprovázen. Odvolací soud se s namítaným rozporem vyrovnal odkazem na časový odstup mezi pořízením protokolu z jednání a nynější výpovědí svědkyně.
K námitce stěžovatele, že mu včas nebylo doručeno usnesení o termínu dražebního jednání, lze dodat, že dražební vyhláška byla vydána již dne 24. března 2005, po odročení dražebního jednání na neurčito bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. září 2005, čj. E 2428/2001 - 189, nařízeno na 30. září 2005. Stěžovatel měl tedy v období od března do září 2005 dostatečný časový prostor k přípravě a k tomu, aby využil svého namítaného procesního práva uhradit pohledávku před fyzickým provedením dražby. Pokud bylo usnesení o novém termínu dražebního jednání ze dne 15. září 2005 stěžovateli doručeno uložením na poště dne 29. září 2005, nelze v tomto postupu porušení stěžovatelových práv shledat.
Stěžovatel dále neuvádí, v čem spatřuje "nepřesnost" poučení soudu prvního stupně. Pokud z budovy soudu odešel a nebyl přítomen jednání, nemohl být ani dostatečně poučen. Stěžovatel si musel být vědom, že uhradil pouze část vymáhané pohledávky a přesto, aniž by o zjištění dlužné výše příslušenství jakkoliv usiloval, opustil soudní budovu. Z protokolu o jednání vyplývá, že si nepřevzal o zaplacení dlužné částky z pokladny příjmový doklad a poté, co z budovy soudu odešel, bylo po něm pátráno orgány justiční stráže. Nic mu nebránilo v tom, aby si dostatečně ověřil, zda bude dražební jednání pokračovat či nikoliv. Pokud takto rezignoval na ochranu svých práv a v rozporu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" "nechť si každý střeží svá práva" opustil soudní budovu, aniž by si ověřil výši dlužné částky a skutečnost, zda k zastavení dražby skutečně došlo, nemůže očekávat, že Ústavní soud takto vzniklé pro něj nepříznivé účinky svým rozhodnutím zhojí.
Ohledně výše příslušenství Ústavní soud dodává, že soud prvního stupně s ohledem na skutečnost, že nevěděl, kdy dojde k zaplacení dlužné částky stěžovatelem, nemohl výši příslušenství jakkoliv předjímat. Bylo povinností stěžovatele při určení jeho výše se soudem spolupracovat, což se však nestalo.
K výtce stěžovatele, že nemovitost byla vydražena pod cenou, Ústavní soud dodává, že podle §336m odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se při dalším dražebním jednání nejnižší podání stanoví ve výši poloviny výsledné ceny [§336a odst. 1 písm. d)], což při ceně určené znalcem u nemovitosti stěžovatele ve výši 1,100.000,- Kč činí vydražených 550.000,- Kč.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že mu nepřísluší hodnotit, zda spornost vyčíslení příslušenství představuje v rozhodování dovolacího soudu otázku zásadního právního významu, ani další otázky související s přípustností dovolání, ke kterým je příslušný jen Nejvyšší soud.
Ústavní soud tak uzavřel, že obecné soudy v posuzované věci obsáhle zkoumaly okolnosti, za nichž k udělení příklepu došlo, jejich postup nelze hodnotit jako omezující a nerespektující práva stěžovatele jako povinného ve vykonávacím řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí se všemi námitkami, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, obsáhle vypořádal, hodnotil výpověď svědkyně L. V. a její soulad s vypracovaným protokolem o jednání, zabýval se doručením usnesení o termínu dražebního jednání a jeho závěru, že při nařízení dražebního jednání ani při provedení dražby nedošlo ze strany soudu prvního stupně k porušení zákona, nelze z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu