ECLI:CZ:US:2010:1.US.2350.10.1
sp. zn. I. ÚS 2350/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, čj. 28 Co 225/2010 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Podle stěžovatele byla exekuce k vymožení výživného na jeho nezletilou dceru T. P. (dále "nezletilá") nařízena neoprávněně a odkázal na svá skutková a právní tvrzení, obsažená v jeho dovolání ze dne 2. 4. 2010 a ve vyjádření ze dne 26. 6. 2010.
Krajský soud v Praze (dále "odvolací soud") jej poučením o tom, aby ohledně částky, kterou zaplatil na výživném mimo exekuci, podal návrh na její zastavení, donutil, aby prokazoval splnění své vyživovací povinnost i před datem 1. září 2005. Podle §98 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o rodině"), ve znění do 31. 8. 2008, se však práva na jednotlivá opětující se plnění výživného, za subsidiárního použití §110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), promlčují ve třech letech.
Pokud soudy aplikovaly ustanovení §98 odst. 2 zákona o rodině ve znění účinném od 1. září 2008, které "prodlužuje" promlčecí dobu ze tří na deset let, jedná se o zpětnou účinnost zákona, která je nepřípustná. Stěžovatel byl v očekávání, že je nutné vést záznamy o platbách na výživném pouze po dobu 3 let. Pro období před 1. zářím 2005 neuchoval žádné záznamy a nemá přehled, kdy a jak výživné platil. Nárok nezletilé je promlčen a exekuce nemohla být proto nařízena. Stěžovatel neměl povinnost prokazovat, že v předmětném období hradil výživné, obecné soudy však k uplynutí promlčecí lhůty nepřihlédly, ačkoliv to namítal ve svém vyjádření ze dne 26. 5. 2010. Napadenými rozhodnutími tak došlo k porušení principu legitimního očekávání a jeho právní jistoty.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. 3. 2010, čj. 22 EXE 5377/2010 - 13, byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro uspokojení pohledávky oprávněné nezletilé T. P. na dlužném výživném ve výši 62.500,- Kč a na běžném výživném ve výši 2.500,- Kč měsíčně od 1. 3. 2010, nákladů nezletilé a nákladů exekuce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2010, čj. 28 Co 225/2010 - 35, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v opraveném znění.
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněná ústavním pořádkem.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem je jeho nesouhlas s tím, že jej obecné soudy poučením o možnosti podat návrh na zastavení exekuce ohledně částky zaplacené mimo "donutily" k tomu, aby prokazoval splnění své vyživovací povinnosti i před datem 1. září 2005, aniž by přihlédly k jím uplatněné námitce promlčení.
V posuzované věci je především rozhodné, že podstatou promlčení není zánik práva, ale jeho závažné oslabení, protože nárok, jakožto součást subjektivního práva, se stává podmíněným - závisí na tom, zda se povinný subjekt promlčení dovolá. Jak stěžovatel sám uvádí, uplatnil námitku promlčení ve svém vyjádření k vyjádření nezletilé k jeho odvolání ze dne 26. 5. 2010, podaném k poštovní přepravě dne 28. 5. 2010. Odvolací soud tak k ní zjevně ve svém rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010 nemohl přihlédnout. Námitku promlčení mohl stěžovatel vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy i v odvolacím řízení, což však neučinil, a proto ji nelze zohlednit ani v rámci řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto dále ověřil, zda se obecné soudy, respektive soud odvolací, námitkami stěžovatele adekvátně zabývaly a řádně zdůvodnily, proč jim nevyhověly. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se stěžovatelem namítaným nedostatkem podmínek pro nařízení exekuce zabýval, přičemž skutečnosti tomu nasvědčující neshledal, neboť stěžovatel povinnost uloženou mu vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 10. 1998, čj. Nc 97/98 - 8, jíž mu bylo uloženo pro dobu po rozvodu platit výživné pro nezletilou ve výši 2.500,- Kč měsíčně, neplnil. Jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 26. 5. 2010, výživné platil až v půlročních nepravidelných intervalech a v ústavní stížnosti sám uvádí, že "nemá přehled, kdy a jak výživné platil", z čehož vyplývá, že časové podmínky placení výživného zjevně nedodržoval. V ústavní stížnosti uvádí, že podáním ze dne 30. června 2010 navrhl zastavení exekuce za období od 1. září 2005 do 28. února 2010, neboť v tomto období bylo podle jeho názoru výživné zaplaceno, přičemž k období před 1. 9. 2005 se kromě námitky promlčení nijak nevyslovuje.
Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal. Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud - z věcného hlediska - věc sám znovu posoudil, je třeba připomenout, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na základě toho mu nezbylo než jeho ústavní stížnost, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu