ECLI:CZ:US:2010:1.US.2354.10.1
sp. zn. I. ÚS 2354/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. C. a Z. C., zastoupených JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem, se sídlem Purkyňova 43, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2010, č. j. 10 Co 181/2010-598, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také „odvolací soud“). Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále práva zakotvená v čl. 11 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti popsali dosavadní průběh řízení, v němž se jako žalobci domáhali zaplacení účelně vynaložených nákladů na odstranění plísní a částky spojené s nadměrným únikem tepla.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelé podali u Okresního soudu v Domažlicích (dále také „soud prvního stupně“) žalobu proti Stavebnímu bytovému družstvu Domažlice, po němž se domáhali náhrady účelně vynaložených nákladů na odstranění plísní, které se vyskytly a i nadále vyskytují v bytě, jejž mají stěžovatelé jako členové bytového družstva v nájmu. Dále stěžovatelé v průběhu soudního řízení změnili žalobu tak, že žádají rovněž uhrazení částky za nadměrný únik tepla. Stěžovatelé později vzali svůj návrh zpět a Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 21. 4. 2010, č. j. 3 C 271/2005-582 řízení zastavil. Výrokem II tohoto usnesení stěžovatelům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 74 714,- Kč a výrokem III uložil stěžovatelům povinnost náhrady nákladů řízení České republice, a to ve výši 8 772,- Kč. Stěžovatelé se proti tomuto usnesení odvolali,
a Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 6. 2010,
č. j. 10 Co 181/2010-598, výrok II usnesení soudu prvního změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni žalovanému nahradit náklady řízení ve výši 72 687,- Kč, výrok III usnesení soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno dokazování, které se soustředilo na příčinu vzniku plísní v bytě stěžovatele, přičemž pro tyto účely byl vypracován znalecký posudek. Z něj vyplynulo, že příčinou vzniku plísní není nevhodný způsob užívání bytu, ale že dům a byt nebyly provedeny v souladu s projektovou dokumentací. Stěžovatelé dále uvádějí, že co se týče nadměrného úniku tepla, jehož náhrady se rovněž domáhali, nebylo v jejich možnostech ve sporu uspět, neboť soud prvního stupně oslovil ke zpracování znaleckého posudku ústav, který je z hlediska nákladů na vypracování posudku podstatně dražší než znalec, kterého navrhovali stěžovatelé. Vzhledem k tomu, že znalecký ústav soudu prvního stupně sdělil, že náklady na vypracování posudku budou činit cca 70 000,- Kč, byli stěžovatelé vyzvání k zaplacení zálohy ve výši 25 000,- Kč. Stěžovatelé, jak uvádějí, nebyli vzhledem ke svým finančním možnostem schopni tuto částku zaplatit, resp. tuto částku ani nepředpokládali. Postupem soudu, který oslovil ústav, jehož náklady na vypracování posudku jsou nesrovnatelně dražší než u navrhovaného znalce, měla být stěžovatelům odňata možnost uplatňovat svůj důvodný nárok. I z toho důvodu se rozhodli vzít žalobu zpět. Ve zpětvzetí stěžovatelé navrhli, aby soud o nákladech řízení rozhodl dle §146 odst. 1 písm. c) nebo §150 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně však rozhodl jinak a stěžovatele měl zatížit neúměrně vysokými náklady.
Z procesního hlediska stěžovatelé poukazují na to, že sice žalobu vzali zpět, avšak pouze z důvodu, že nebyli schopni zaplatit zálohu na provedení znaleckého posudku, neboť v průběhu řízení vynakládali nemalé částky na opakované odstranění plísní a uhrazení nákladů spojených s únikem tepla. Za situace, kdy obecné soudy sice prezentovaly názor, že žalovaný neplní své povinnosti, byl dle stěžovatelů vytvořen stav, kdy porušovateli práva stěžovatelů bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, přestože protiprávní stav trvá.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z ústavní stížnosti a předloženého usnesení obecného soudu bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2010, č. j. 10 Co 181/2010-598, bylo usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2010, č. j. 3 C 271/2005-582, změněno tak, že stěžovatelé jsou povinni žalovanému nahradit náklady řízení ve výši 72 687,- Kč a že výrok III usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
V odůvodnění odvolací soud shrnul základní odvolací důvody stěžovatelů. Ti uváděli, že žalovaný neřeší problém vzniku plísní a nadměrného úniku tepla. I přesto, že je dle stěžovatelů zřejmá důvodnost jejich nároků, byli nuceni vzít žalobu, kterou se snažili uvedené spory řešit, zpět, neboť nebylo v jejich možnostech složit zálohu na vypracování znaleckého posudku. Soudu prvního stupně navrhli, aby o nákladech řízení rozhodl dle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) nebo §150 občanského soudního řádu, což však soud prvního stupně neučinil. Navíc podotkli, že ani v současné době žalovaný nevyvíjí žádné snahy k tomu, aby závadný stav řešil.
Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že závěry soudu prvního stupně o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému jsou věcně správné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé vzali žalobu zpět, shledal soud prvního stupně procesní zavinění na straně stěžovatelů. Kromě ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu obecné soudy vycházely rovněž z ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Došlo pouze ke změně ve vyčíslení nákladů, kdy náklady dle odvolacího soudu jsou o 2027,- Kč nižší.
K uváděným argumentům stěžovatelů o neplnění povinností žalovaného bytového družstva odvolací soud správně uvádí, že po zpětvzetí žaloby se věc posuzuje již jen z procesního hlediska. Není zde tedy dán důvod pro rozhodování dle §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž nebyly shledány ani důvody pro rozhodnutí dle §150 občanského soudního řádu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takové rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k zastavení řízení a uložení povinnosti nahradit náklady řízení, řádně odůvodnily. Ústavní soud k náhradě nákladů řízení podotýká, že předpokladem jejich uložení v souzené věci bylo zavinění procesní. Vzhledem k tomu, že to byli stěžovatelé, kteří vzali žalobu zpět, nelze považovat za spravedlivé, aby žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Otázka důvodnosti nároku totiž nebyla meritorně řešena.
K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ústavní soud uvádí, že obecný soud rozhodoval plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezil ani nepoškodil. Proto nedošlo k zásahu ani do práv garantovaných čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani do práv garantovaných čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu