ECLI:CZ:US:2010:1.US.2379.10.1
sp. zn. I. ÚS 2379/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., bez právního zastoupení, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2010, čj. 10 A 21/2010 - 45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, kterou si sepsal sám, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým bylo, podle jeho tvrzení, zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 a čl. 14 Dodatkového protokolu k ní.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal přezkoumání rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 8. února 2010, čj. ZKI-O-52/251/2009, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Třeboň. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, čj. 10 A 21/2010 - 45, jeho žalobu zamítl.
Ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní stížnost proto musí směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť je koncipována jako subsidiární prostředek (ultima ratio) k ochraně základních práv, kdy před jejím podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci (zde Nejvyšší správní soud), nemůže Ústavní soud jeho rozhodnutí předbíhat.
Proti rozhodnutí, které stěžovatel napadl ústavní stížností, bylo možné podat, podle §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, kasační stížnost, do dvou týdnů od jeho doručení, k Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud si ověřil, že stěžovatel kasační stížnost podal dne 29. června 2010. Ta byla, spolu se spisem, předána dne 17. srpna 2010 Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatele nebylo dosud rozhodnuto. Tato skutečnost činí ústavní stížnost stěžovatele předčasnou, a tudíž nepřípustnou.
Současné podání kasační a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ústavní soud nemůže rozhodnutí Nejvyššího správního soudu předjímat. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Pouze v zájmu úplnosti lze dodat, že stěžovatelův návrh navíc trpí závažnou formální vadou, spočívající v nedostatku povinného právního zastoupení. Za situace, kdy je jeho ústavní stížnost, ze shora uvedených důvodů, předčasná, a tudíž nepřípustná, nepokládal Ústavní soud za vhodné vyzývat stěžovatele k odstranění zmíněné vady.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu