ECLI:CZ:US:2010:1.US.2383.10.1
sp. zn. I. ÚS 2383/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti A. H., zast. Mgr. Michalem Poupětem, advokátem, sídlem Štěpánská 27, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2010, č.j. 26 Cdo 1864/2008-242, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") o přivolení k výpovědi z nájmu bytu pod sp.zn. 20 C 51/2005. Ke sporu uvedla, že Hlavní město Praha, jako vlastník domu č.p. 154 se žalobou domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu, obvodní soud žalobě vyhověl, na základě jejího odvolání městský soud prvoinstanční rozsudek potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením, přičemž stěžovatelka je přesvědčena, že tímto usnesením, jakož i předcházejícím rozsudkem městského soudu ze dne 3.8.2007, č.j. 14 Co 203/2007-187, byla porušena její ústavní práva chráněná v čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když těmito rozhodnutími došlo k nepřípustnému zásahu do práv na nedotknutelnost obydlí, a čl. 4 Listiny, když jí byla de facto uložena povinnost sdílet společnou domácnost s cizími osobami. V další části návrhu stěžovatelka popisuje průběh řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a polemizuje se závěrem obecných soudů, podle kterého má možnost užívat nemovitost v jejím vlastnictví, aniž by přihlédly ke skutečnosti, že tuto nemovitost nemůže fakticky užívat, protože ji pronajala nájemci, a že ji v současné době již nevlastní. Posléze stěžovatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu, protože nebyla pronajímateli stanovena povinnost poskytnout jí alespoň přístřeší a vznáší námitky též k rozhodnutí o její povinnosti nahradit náklady řízení. Konečně vyjadřuje přesvědčení, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno i její právo dané čl. 36 odst. 1 Listiny, když jí nebyla poskytnuta soudní ochrana, neboť soud řádně nezhodnotit stěžejní argumenty, které ve svých podáních uplatnila. V části V. pak opětovně tvrdí, že i usnesením Nejvyššího soudu bylo odepřeno její právo na obydlí, dále bylo porušeno její ústavní právo ve smyslu čl. 4 Listiny a právo na soudní ochranu dané v čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl nálezem tak, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušena ústavní práva ve smyslu čl. 12, čl. 4 a čl. 36 Listiny a toto usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4:
1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 12:
1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.
2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon.
3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Žalobce, Hlavní město Praha, jako vlastník domu č.p. 154 v Praze 1, se u obvodního soudu domáhal přivolení k výpovědi z nájmu podle §711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zákoníku ve znění ke dni podání žaloby, tj. z důvodu hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu bráněním v užívání pronajatých místností jinému nájemci a z důvodu jejího vlastnictví dalších tří bytů, domu v Praze a v Jičíně. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 16.11.2006, č.j. 20 C 51/2005-129, k výpovědi přivolil, zkonstatoval ukončení nájmu bytu, uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit a vyklizený předat a povinnost nahradit náklady řízení právnímu zástupce žalobce. V průběhu řízení bylo zjištěno, že tři bytové jednotky i dům v Praze (kat. úz. Hostovice) stěžovatelka prodala, zatímco první z výpovědních důvodů nebyl shledán, protože stěžovatelka nebyla žalobcem vyzvána ke zdržení se závadného stavu, přivolení k výpovědi bylo založeno na faktu, že stěžovatelka měla možnost užívat více bytů. Zejména soud zdůraznil, že stěžovatelka během trvání nájemního vztahu koupila dům a byty, sama se tak zprostila ochrany práva na přiměřené bydlení a tím i ochrany nájmu bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zákoníku, přitom pro výpovědní důvod je rozhodný stav ke dni podání výpovědi a stav časově navazující; následný prodej nemovitostí po podání výpovědi nemá vliv na posouzení věci. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména zdůrazňovala obsazenost jejích nemovitostí nájemci, městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudkem ze dne 3.8.2007, č.j. 14 Co 203/2007-187, 14 Co 288/2007, prvostupňový rozsudek potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Výpovědní důvod shledal především ve skutečnosti, že je stěžovatelka se stala vlastnicí domu v kat. úz. Hostovice, který byl kolaudován v roce 1998, tudíž způsobilý k bydlení, v roce 2003 jej dala do nájmu svému příbuznému, takže stěžovatelka má možnost - s ohledem na velikost a dispozice tohoto domu - v něm bydlet a je možné na ni spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud, jako nepřípustné, usnesením, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá, odmítl. Za právně významnou otázku považovala posouzení, zda je možné přivolit k výpovědi za situace, kdy nemovitost ve svém vlastnictví pronajala třetí osoba, a zda je povinna užívat k bydlení vlastní nemovitost bez toho, že by jí byla dána výpověď z nájmu bytu. K tomu Nejvyšší soud, s odkazy na vlastní dřívější rozhodnutí, dodal, že pro existenci výpovědního důvodu pro užívání dvou či více bytů je rozhodující stav v době doručení výpovědi nájemci bytu, vysvětlil obsah pojmu "spravedlivě požadovat", objasnil podmínky uplatnění výpovědního důvodu pro užívání dvou bytů, s důrazem na oprávněné zájmy pronajímatele, včetně přihlédnutí k délce trvání takového stavu a k úsilí nájemce o vyřešení své bytové situace. Na tomto základě pak konstatoval, že odvolací soud se zabýval posouzením věci z naznačených hledisek, stručně zrekapituloval skutková zjištění vedoucí k právnímu závěru, že na straně stěžovatelky nebyly prokázány žádné osobní, rodinné ani pracovní důvody, pro které by nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt., a zhodnotil, že závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Předně je třeba podotknout, že stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné. Přitom stěžovatelka tvrdí, jen velmi obecně, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavní práva ve smyslu výše citovaných článků Listiny, aniž by respektovala význam takového usnesení, které není usnesením ve věci, je pouze a jen posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; ke svým tvrzením vůči tomuto usnesení stěžovatelka nesnáší žádné argumenty. K této situaci Ústavní soud dodává, že i případné argumenty by nemohly být relevantní, protože stěžovatelka netvrdí, právě s ohledem na uvedenou povahu usnesení o odmítnutí dovolání, nic proti aplikaci zmíněného ustanovení obč. soudního řádu.
Ústavní soud, i přes znění petitu ústavní stížnosti, přezkoumal z předložených listinných podkladů postup obecných soud v meritu sporu a konstatuje, že ani v této fázi řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Postatou sporu bylo posouzení výpovědního důvodu z nájmu bytu podle předchozího znění §711 odsdt. 1 písm. g) obč. zákoníku. Pokud stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo bránit se proti žalobě na přivolení z nájmu bytu. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky z chráněného nájmu bytu. Obecné soudy se jejími argumenty řádně zabývaly a Ústavní soud neshledal při aplikaci ustanovení obč. zákoníku o uplatněném výpovědním důvodu žádné extrémní vybočení z jejich obvyklé interpretace a aplikace, které by mělo ústavně právní relevanci. V návaznosti na tento závěr pak lze uzavřít, že v řízení před obecnými soudy nemohlo dojít ani k zásahu do práva na obydlí (protože byly shledány důvody pro výpověď z nájmu bytu), ani není nucena sdílet společnou domácnost s cizími osobami (viz odůvodnění rozsudku městského soudu o možném uspořádání v tehdy jejím dvoupatrovém domě). Ústavní soud dále upozorňuje na skutečnost, že není relevantní její tvrzení o převodu vlastnického práva k domu v kat. úz. Hostovice. Pokud byl zachován postup, který stěžovatelka uvádí (str. 5 ústavní stížnosti), tj. že vlastnické právo k tomuto domu bylo převedeno s účinky ke dni podpisu kupní smlouvy dne 25.4.2007, a to s ohledem na skutečnost, že tato nemovitosti dosud není zapsána v katastru nemovitostí, jde o výron nesprávných představ o převodu nemovitosti nezapsané v katastru nemovitostí, avšak splňující podmínky pro její evidenci (konstrukce §133 odst. 3 obč. zákoníku se uplatní pouze v situaci, kdy nemovitost nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí podle §2 odst. 1 a 2 zák. č. 344/1992 Sb.; jde-li o nemovitost, která evidenci podléhá, avšak není evidována, nutno respektovat podmínky převodu podle §133 odst. 2 obč. zákoníku).
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu