ECLI:CZ:US:2010:1.US.2406.10.1
sp. zn. I. ÚS 2406/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. K. R., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 56, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, čj. 22 Cdo 1252/2010 - 354, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2009, čj. 10 Co 155/2009 - 327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo údajně porušeno jeho právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 bodu 1) Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K zásahu do práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele tím, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni (dále "odvolací soud") byla náhrada při vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovena na základě nesprávného, neúplného a vnitřně rozporného vyjádření znalce. Výše náhrady, kterou má dostat, je v extrémním nesouladu s principy logiky a spravedlnosti, neboť znalec vycházel z různých metod výpočtu tržní ceny, jednou výnosové, později srovnávací a nakonec nákladové. Opakovaně v průběhu řízení měnil metodiku výpočtu a jeho odborná stanoviska ohledně definice cen a jejich vzájemných vztahů jsou vnitřně rozporná. Při určení ceny navíc nesprávně hodnotil jako rizikový faktor skutečnost, že se jedná se o nemovitost s více spolumajiteli a nebral zřetel na to, že dva byty jsou obsazené druhým spolumajitelem M. V.
Podle stěžovatele znalci spoléhají na neznalost soudů o základních ekonomických parametrech a manipulují s údaji. Odvolací soud odmítl použít jím předložený revizní posudek proto, že jej nevypracoval znalec. Rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále "občanský zákoník"), neboť nezohledňuje tržní cenu nemovitosti v daném místě a čase. Stěžovatel dále nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu změněn v jeho prospěch navýšením přiměřené náhrady, jejíž výše závisela ve smyslu §136 OSŘ na úvaze znalce. Přesto byl v rozporu s ustanovením §142 odst. 3 OSŘ označen za neúspěšného odvolatele a byla mu uložena povinnost platit žalobci plnou výši nákladů odvolacího řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 12. 2008, čj. 20 C 223/2007 - 198, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatele k označenému domu a pozemkovým parcelám zapsaným na LV č. 8463 pro k. ú. Plzeň (dále "nemovitosti"). Nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobce, kterému soud uložil povinnost vyplatit stěžovateli náhradu za zrušený spoluvlastnický podíl ve výši 666.667,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 11. 2009, čj. 10 Co 155/2009 - 327, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přiznal stěžovateli na vypořádání zrušeného spoluvlastnického podílu 648.000,- Kč a uložil mu nahradit náklady řízení placené státem a žalobci náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, čj. 22 Cdo 1252/2010 - 354.
III.
Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů. a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím vytýká obecným soudům, že vycházely ze znaleckého posudku, který je podle jeho názoru v "extrémním rozporu s obecně známou skutečností" a svou neznalostí "základních ekonomických parametrů" tak zasáhly do jeho shora uvedených ústavně zaručených práv. Argumenty stěžovatele tak směřují pouze do skutkového posouzení věci, přičemž ústavněprávní roviny vůbec nedosahují.
Jak Ústavní soud zjistil ze stěžovatelem kritizovaného znaleckého posudku, byly sporné nemovitosti oceněny v souladu se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Při stanovení ceny byl použity údaje o prodeji obdobných nemovitostí nabízených realitními kancelářemi (Orbis reality Kladno, La Pietra, GK Bauer, Bonus Plzeň). Znalec použil, při stanovení ceny, tři detailně uvedené obchodní případy. Srovnávané nemovitosti byly, na rozdíl od oceňované nemovitosti, v dobrém technickém stavu, dvě z nich byly po rekonstrukci, dvě byly volné, poslední z nich měla výrazně příznivější polohu. Znalec upozornil na skutečnost, že dům vykazuje řadu technických závad, poukázal na literaturu, ze které vycházel a použil v ní doporučené metody.
Ve věci soud prvního stupně rozhodl znovu poté, co k odvolání stěžovatele byl jeho předcházející rozsudek zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Odvolacím soudem bylo doplněno dokazování o dodatek ke znaleckému posudku a o výslech znalce. Při stanovení výše náhrady za spoluvlastnický podíl odvolací soud navíc zohlednil změnu obvyklé ceny v průběhu odvolacího řízení podle §220 odst. 1 OSŘ. Ústavní soud, který procesu hodnocení znaleckého posudku obecnými soudy ve věci stěžovatele neshledal žádnou libovůli, připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Do tohoto procesu by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice touto zásadou dané, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve poté by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci neshledal.
Jestliže obecné soudy otázku ocenění stěžovatelova spoluvlastnického podílu posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 41).
Uvedené plně dopadá na námitku stěžovatele, že odvolací soud odmítl provést jím navržený důkaz ve formě písemné zprávy ke znaleckým posudkům vypracované firmou Appraisal services - Znalecký ústav, s. r. o. Odvolací soud svůj postup dostatečně odůvodnil poukazem na skutečnost, že nejde o subjekt uvedený v seznamu znaleckých ústavů a zpracovatelé Ing. T. K. a Ing. J. D. nejsou znalci z oboru ekonomika ceny a odhady nemovitostí. Jedná se tedy o závěr nezávislého soudu, jemuž z ústavněprávního hlediska nelze nic upřít. Názor stěžovatele, že by postupem obecných soudů v napadeném řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává, nelze akceptovat. Nutno podotknout, že věc prošla dvakrát odvolacím řízením a byla předmětem i řízení dovolacího. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele vyrovnal dostatečným způsobem. Dovolací soud pak s ohledem na to, že stěžovatel zpochybnil především skutková zjištění a nepřinesl žádnou otázku zásadního právního významu, jeho dovolání odmítl.
Nezbývá než dodat, že právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo porušeno, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci však v posuzované věci zjevně nedošlo, neboť se obecné soudy jeho věcí podrobně zabývaly. Stěžovatelem kritizovaný znalecký posudek, včetně jeho doplnění, řádně zhodnotily v souladu s ustanovením §132 OSŘ, za situace, kdy soudní znalec na argumenty stěžovatele v průběhu dokazování reagoval a sporné otázky vysvětlil.
Rozpor neshledal Ústavní soud ani ve výroku o nákladech řízení, neboť stěžovatel nebyl v odvolacím řízení úspěšný a byla mu tak, v souladu s ustanovením §142 odst. 1 a §224 odst. 1 OSŘ uložena povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu