ECLI:CZ:US:2010:1.US.2435.10.1
sp. zn. I. ÚS 2435/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2010, čj. 20 Cdo 515/2010 - 50, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2009, čj. 25 Co 294/2009 - 24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho základní práva zakotvená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 96 Ústavy ČR.
Stěžovatel v řízení u obecných soudů brojil proti postupu oprávněné společnosti GE Money Multiservis, a. s. (proti povinnému stěžovateli) a tvrdil, že nejsou splněny formální podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, neboť podle §251 OSŘ tak lze učinit, jen pokud povinný nesplní dobrovolně. Stěžovatel uhradil povinné částku 23.510,- Kč. Z jeho jednání tedy nebylo možno usuzovat na to, že by zbývající vymáhaný nedoplatek ve výši 651,55 Kč neměl v úmyslu uhradit, pokud by k tomu byl vyzván, což se však nestalo.
Navíc byl, v důsledku nečinnosti oprávněné v období od 30. listopadu 2005 do 10. dubna 2009, v dobré víře, že splnil vše, co mu bylo rozhodnutím soudu uloženo. Poukázal na to, že součinnost oprávněné byla v rámci vypořádání dluhu nezbytná a vymáhaný nedoplatek mohl, podle jeho názoru, vzniknout tím, že provedla kapitalizaci k pozdějšímu datu (k 30. listopadu 2005), než ke kterému jí částku poukázal (10. listopadu 2005). Odvolací soud měl navíc posoudit, zda její jednání není účelové, nebo v rozporu s dobrými mravy.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 4. 2009, čj. 33 Nc 8848/2009 - 12, nařídil proti stěžovateli exekuci pro částku 651,55 Kč, nákladů řízení a nákladů exekuce. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 7. 2009, čj. 25 Co 294/2009 - 24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2010, čj. 20 Cdo 515/2010 - 50, odmítnuto jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud prostřednictvím své judikatury již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Jejím prostřednictvím stěžovatel překládá Ústavnímu soudu argumenty, které již uplatnil ve svém odvolání, respektive v dovolání a porušení svých shora uvedených základních práv spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jeho názorem. Obrací se tedy na Ústavní soud tak, jako by byl další přezkumnou instancí, jíž však není. V ústavní stížnosti přitom nepředkládá žádnou argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále "odvolací soud") Ústavní soud zjistil, že se důkladně zabýval stěžovatelem uplatněnými námitkami a v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí mu srozumitelně vysvětlil, že nařízení exekuce v jeho případě nepřekročilo meze stanovené v §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §263 odst. 1 OSŘ. Poukázal na fakt, že žádný právní předpis neukládá exekučně oprávněnému povinnost povinného jakkoli upomínat, nebo mu sdělovat výši dosud neuhrazené částky. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v tomto směru vytknul, stěžovatel ostatně ani neuvádí, v čem, vyjma odlišného právního názoru, spatřuje zásah obecných soudů do svých shora uvedených práv. Zaměřil se pouze na opakování své předchozí argumentace uplatněné v řízení u obecných soudů.
Ústavní soud tak v posuzované věci ověřil, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivá a srozumitelná, nejsou svévolná a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný rozpor ve smyslu jeho ustálené judikatury. Z ústavněprávního hlediska stěžovatelem napadená rozhodnutí plně obstojí. K porušení jeho základních práv, jichž se dovolával v ústavní stížnosti, tak zjevně nedošlo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu