ECLI:CZ:US:2010:1.US.246.10.1
sp. zn. I. ÚS 246/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAFRON s. r. o. v likvidaci, IČ 25672550, se sídlem Široká 117/22, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou, se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 č. j. 26 Cdo 2182/2009-147, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007 č. j. 39 Co 430/2007-127 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 24/2004-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 1. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 24/2004-109 byl zamítnut návrh stěžovatelky, označený jako návrh na vydání předběžného opatření, na uložení povinnosti žalobcům k vydání "účetnictví včetně všech účetních podkladů žalobců za období II. a III. čtvrtletí roku 2003 ohledně budovy v Havlíčkově ul. 15, 110 00 Praha 1 - Staré Město." Obecný soud dospěl, s přihlédnutím k obsahu podání, že se jedná o návrh na zajištění důkazu ve smyslu ust. §102 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění pozdějších předpisů, přičemž neshledal existenci skutečností nasvědčujících tomu, že důkazy navržené k zajištění nebude možno provést později vůbec či jen s velkými obtížemi, a dále účelnost provedení tohoto důkazu. Usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2007 č. j. 39 Co 430/2007-127 bylo řízení zastaveno, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že posouzení návrhu brání překážka věci pravomocně rozsouzené usnesením ze dne 22. 3. 2006 č. j. 12 C 24/2004-94. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 č. j. 26 Cdo 2182/2009-147 podle ust. §243b odst. 2 části věty před středníkem a odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že z obsahu podání stěžovatelky se podává, že se nejedná o návrh na vydání předběžného opatření, nýbrž právě o návrh na zajištění důkazu, o němž však v daném řízení (zaplacení dlužného nájemného z pronajatých nebytových prostor) bylo již jednou pravomocně, zamítavým výrokem, rozhodnuto.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do majetkového práva, jakož ani do jiných základních práv stěžovatelky, nebyla ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá, neboť se jednalo pouze o rozhodnutí zatímní povahy (k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím zatímní povahy obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 597/06 ze dne 26. 9. 2006), kterými nejsou základní práva stěžovatelky dotčena. Ústavní stížností napadená rozhodnutí tak nejsou, ve vztahu k předmětu řízení, rozhodnutími konečnými a není jimi založen nereparovatelný zásah do základních práv stěžovatelky. O majetkových právech stěžovatelky se bude rozhodovat v probíhajícím řízení o zaplacení dlužného nájemného z pronajatých nebytových prostor.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj