ECLI:CZ:US:2010:1.US.2487.09.1
sp. zn. I. ÚS 2487/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. A., zastoupené JUDr. Karlem Guziurem, advokátem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 744, proti výroku I, III odst. 1 a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 229/2009-264 ze dne 9. června 2009 ve znění opravného usnesení č. j. 11 Co 229/2009-272 ze dne 22. července 2009 a proti výroku I, IV a V rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 46/2005-213 ze dne 18. listopadu 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku I, III odst. 1 a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 229/2009-264 ze dne 9. června 2009 ve znění opravného usnesení č. j. 11 Co 229/2009-272 ze dne 22. července 2009 a proti výroku I, IV a V rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 17 C 46/2005-213 ze dne 18. listopadu 2008. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 229.475,- Kč s příslušenstvím od 13. 1. 2006 do zaplacení (výrok I), do částky 20.117,- Kč s příslušenstvím a do příslušenství z částky 249.592,- Kč od 18. 2. 2005 do 12. 1. 2006 byla žaloba zamítnuta (výrok II), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1.774,- Kč s příslušenstvím (výrok III), byla zamítnuta žaloba ohledně částky 40.400,- Kč s příslušenstvím (výrok IV) (podle odůvodnění šlo o protinávrh) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 33.168,- Kč (výrok V). Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka především namítá, že obecné soudy nerozhodovaly v souladu se zjištěným skutkovým stavem a že jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Rozhodnutí obecných soudů nebyla řádně odůvodněna a soudy se nevypořádaly se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Uvedenými porušeními pravidel spravedlivého procesu pak došlo k tomu, že byla vydána překvapivá rozhodnutí, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nesou znaky libovůle.
Porušení práva na spravedlivý proces bylo vyvoláno rozdílným hodnocením nájemních smluv soudem prvního stupně a soudem odvolacím, neboť soud prvního stupně hodnotil smlouvy uzavřené stěžovatelkou dne 1. 7. 2002 tak, že nebyly platně uzavřeny, naopak soud odvolací je za platné považoval. Žádný důkaz původními nájemními smlouvami soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud žádný důkaz nezopakoval. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že z jeho rozsudku není zřejmé, kdy mělo zaniknout sdružení, a jak byly v návaznosti na tuto skutečnost posouzeny nájemní smlouvy uzavřené stěžovatelkou bez souhlasu spoluvlastníka po zániku sdružení.
Stěžovatelka rovněž vytýkala obecným soudům, že nesprávně posoudily výši vybíraného nájemného a že nepřihlédly k jejím námitkám ohledně poskytovaných slev. Obecné soudy také ignorovaly, že v období od 28. 4. 2004 do 13. 5. 2004 hospodařil již s nemovitostí vydražitel a žalobkyně i stěžovatelka pozbyly své vlastnické právo v dražbě konané dne 28. 4. 2004. Nebyly zohledněny také její námitky týkající se míry využívání nemovitosti spoluvlastnicemi (žalobkyně a stěžovatelka). Podle jejího názoru nemůže být spravedlivé, jestliže žalobkyně užívala sama pro sebe jednu polovinu společné nemovitosti a z pronajaté druhé poloviny požadovala polovinu inkasovaného nájemného. Bez jakéhokoliv odůvodnění ponechaly obecné soudy stranou i její námitku, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně nečekaně ukončila společnou činnost ve sdružení, proti vůli stěžovatelky se zmocnila části nemovitosti, do té doby využívané pro společnou podnikatelskou činnost a využívala ji s manželem jen pro sebe a přisvojila si společné finanční prostředky složené jako kauce. Stěžovatelka naopak hradila z inkasovaného nájemného společné závazky. Stěžovatelka rovněž vytýká obecným soudům nesprávně posouzenou námitku započtení, neboť obecné soudy z podstatné části započtení neuznaly pro námitku promlčení a navíc nevyřešily správně její námitku, že započtení má být posouzeno podle obchodního zákoníku. Obecné soudy podle jejího názoru pochybily rovněž v tom, že neuznaly její náklady spojené se správcováním nemovitosti s odůvodněním, že nebyly doloženy řádnými doklady, i když stěžovatelka potřebné podklady řádně poskytla. Odvolací soud se také nevypořádal s její námitkou, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek promlčecí doby.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud značená rozhodnutí v napadených výrocích zrušil.
II.
Krajský soud v Ostravě se ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření uvedl, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo. Soud prvního stupně se zabýval všemi vznášenými námitkami stěžovatelky, důkazy řádně zhodnotil a na základě toho vynesl odpovídající rozsudek. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 17 C 46/2005 vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 249.591,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které vznikalo tak, že stěžovatelka si od ukončení sdružení (bez právní subjektivity) se žalobkyní ponechávala nájemné z části nebytových prostor v nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví se žalobkyní a se žalobkyní se o zisk z nájemného v rozsahu spoluvlastnického podílu nedělila.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 17 C 46/2005-213 ze dne 18. listopadu 2008 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 229.475,- Kč s úrokem z prodlení od 13. 1. 2006 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 20.117,- Kč s úrokem z prodlení od 13. 1. 2006 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částky 249.592,- Kč od 18. 2. 2005 do 12. 1. 2006 žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalobkyni zaplatit stěžovatelce částku 1.774,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 6. 2007 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení (výrok III), žalobu ohledně částky 40.400,- Kč s úrokem z prodlení od 6. 6. 2007 do 30. 6. 2007 a od 1. 7. 2007 do zaplacení zamítl (výrok IV). Stěžovatelce dále uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 33.168,- Kč (výrok V), zamítl žalobu proti původně žalovanému ing. K. A. (výrok VI), konečně žalobkyni a druhému žalovanému proti sobě navzájem nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VII). a V odůvodnění v podstatě uvedl, že nárok má oporu v ustanovení §515 občanského zákoníku, tedy jedná se o vypořádání mezi spoluvěřiteli navzájem, dané spoluvlastnickým vztahem k nemovitosti, tj. v poměru k výši spoluvlastnických podílů mají právo na výnos z nájemného. Žalobkyně i stěžovatelka po ukončení činnosti sdružení zůstaly podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti. K nebytovým prostorám v nemovitosti byly uzavřeny nájemní smlouvy před 1. 7. 2002 ještě za existence sdružení. Dále soud prvního stupně uvedl, že pokud uzavřel nájemní smlouvy pouze jeden ze spoluvlastníků, je nutno hodnotit tyto smlouvy uzavřené stěžovatelkou po 1. 7. 2002 jako neplatné a nájemci plnili na základě původních nájemních smluv. Soud prvního stupně vypočetl výši nájemného za žalované období na částku 609.065,- Kč, dále posoudil výdaje uplatněné stěžovatelkou v souvislosti se správou předmětné nemovitosti a stanovil zisk z nájmu částkou 464.585,- Kč; podíl připadající na žalobkyni pak stanovil částkou 232.293,- Kč. Soud prvního stupně se také zabýval částkami, které stěžovatelka uplatnila v rámci zápočtu (částka 258.162,- Kč). Jednalo se o částky, které měly původ ještě v době trvání sdružení, ale byly zaplaceny stěžovatelkou již po vystoupení žalobkyně ze sdružení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila námitku promlčení, zabýval se soud prvního stupně posouzením jednotlivých uplatněných částek. Vycházel z tříleté promlčecí lhůty počítané ode dne, kdy byly částky zaplaceny. Zápočet byl soudu "podán" dne 6. 6. 2007 a doručen protistraně (žalobkyni) dne 18. 6. 2007, jsou proto podle názoru soudu promlčeny všechny nároky před datem 6. 6. 2004. Vzhledem k uvedenému bylo možné "uplatněným zápočtem přiznat" částku 2.817,- Kč. Po odpočtu této částky z nároku žalobkyně na polovinu výnosu z nájemného (částka 232.293,- Kč) byla žalobkyni přiznána částka 229.475,- Kč, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně rozhodl rovněž i o příslušenství uplatněné částky. Dále se soud zabýval protinávrhem stěžovatelky na zaplacení částky 42.174,- Kč za platby konkretizované v podání ze dne 6. 6. 2007. S ohledem na žalobkyní uplatněnou námitku promlčení přiznal soud stěžovatelce z této částky pouze 1.774,- Kč s příslušenstvím. Ostatní stěžovatelkou provedené platby považoval soud prvního stupně za promlčené. Podrobně také odůvodnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 229/2009-264 ze dne 9. června 2009 ve znění opravného usnesení č. j. 11 Co 229/2009-272 ze dne 22. července 2009 potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (s upřesněním výše úroků z prodlení) a ve výroku IV (výrok I), odmítl odvolání do výroku III napadeného rozsudku (výrok II), změnil napadený rozsudek ve výroku V a VII tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 65.405,- Kč, žalobkyni uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 27.311,- Kč (výrok III); dále uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení částkou 68.386,- Kč a žalobkyni uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení částkou 952,- Kč. V odůvodnění se odvolací soud podrobně zabýval námitkami uplatněnými stěžovatelkou. Posoudil otázku nájemních smluv uzavřených stěžovatelkou po oznámení žalobkyně o vystoupení ze sdružení. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval tyto nájemní smlouvy za platné. Současně však konstatoval, že soud prvního stupně řádně posoudil výši stěžovatelkou přijatého nájemného za dané období. Zabýval se rovněž posouzením promlčení a nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že tato otázka měla být posouzena podle ustanovení obchodního zákoníku. K tomu uvedl, že smlouva o sdružení byla uzavřena podle občanského zákoníku, a proto není důvodné, aby vztahy z tohoto sdružení plynoucí, popř. vztahy plynoucí ze spoluvlastnictví k nemovitosti, což je rovněž upraveno občanským zákoníkem, podléhaly režimu obchodního zákoníku. Odvolací soud se zabýval i posouzením částek uplatněných stěžovatelkou k zápočtu. Odvolací soud konečně zkoumal otázku výše náhrady nákladů řízení a její odůvodnění.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem velmi rozsáhlé a podrobné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem provádění důkazů a zejména pak s jejich hodnocením tak, jak je provedly obecné soudy. Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu nepřísluší zasahovat, pokud se obecné soudy pohybují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů. Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je zcela specifické, protože není součástí soustavy obecných soudů, ani jejich nadřízenou instancí. Nemůže proto vykonávat přezkumný dohled nad rozhodováním obecných soudů, pokud postupují a rozhodují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Jeho úkolem není posuzování běžné zákonnosti napadených rozhodnutí, ale pouze posouzení jejich ústavnosti. Z hlediska ústavněprávního může být zkoumána pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu se pak v rovině právního posouzení nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy přijatý výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody či ústavní principy procesní.
Nic z uvedených podmínek zásahu Ústavního soudu do řízení před obecnými soudy posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko znovu opakuje argumentaci, již předestřela v odvolacím řízení, s níž se tento soud vypořádal způsobem, jenž nevykazuje jakékoli prvky interpretační nebo aplikační svévole. Obecné soudy vycházely z ustanovení §132 o. s. ř., a pro tento postup si vytvořily důkladnou skutkovou základnu, odvíjející se od rozsáhlého dokazování. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Obecné soudy se v přezkoumávaném řízení podrobně zabývaly námitkami stěžovatelky, zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly a Ústavní soud na jejich rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje. Ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny, což je předpokladem jeho možného zásahu.
Stěžovatelka také tvrdila, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) považoval obě nájemní smlouvy z 1. 7. 2002 (nájemní smlouvy uzavřené samotnou stěžovatelkou po vystoupení žalobkyně ze sdružení) za platné. Ústavní soud po přezkoumání i této námitky dospěl k závěru, že z hlediska souzené věci je nerozhodná, protože oba soudy vycházely se shodně stanovené výše nájemného, které stěžovatelka inkasovala, a tudíž výše částky, jejíž úhrada byla stěžovatelce napadenými rozhodnutími uložena, byla odvozena správně.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. |182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu