ECLI:CZ:US:2010:1.US.25.10.1
sp. zn. I. ÚS 25/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J. S., zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009, čj. 56 Co 339/2008 - 901, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 1. 2010, stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jako soudu odvolacího, s tím, že v jeho věci nepřípustně sám znovu rozhodl o nákladech řízení u Okresního soudu v Přerově, ačkoliv jeho rozhodnutí ve věci samé nezměnil. K odvolání Zemědělského obchodního družstva Černotín (dále "žalovaný") a České kanceláře pojistitelů totiž změnil výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení nesprávným a pro stěžovatele překvapivým způsobem, když namísto §142 odst. 3 OSŘ použil ustanovení §142 odst. 2 téhož zákona. Ustanovení §142 odst. 3 OSŘ přichází v úvahu právě v případech, kdy na provedeném znaleckém posudku nezávisí základ nároku při náhradě škody na zdraví, jak je tomu i v případě stěžovatele, a sporná je pouze jeho výše. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s konstantní judikaturou, odbornou literaturou a judikaturou Ústavního soudu v otázce aplikace ustanovení §142 odst. 3 OSŘ.
Stěžovatel byl navíc, jako invalidní důchodce, osvobozen od soudních poplatků, nemohl být tedy zavázán k náhradě nákladů řízení vůči státu. Odvolací soud však jeho majetkové poměry nezjišťoval a nepřihlédl ani ke skutečnosti, že stěžovatelem uplatňované náklady řízení nepředstavují pouze odměnu jeho právního zástupce, ale především hotové výdaje jeho samotného za více než dvanáct let trvající soudní řízení. Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To neučinil, rozhodl sám bez ústního jednání, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), neboť nedostál své povinnosti poskytnout mu soudní ochranu. Stěžovatel obsáhle poukázal na judikaturu Ústavního soudu v otázce nákladů řízení a závěrem navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť by mu jeho výkon způsobil neřešitelný sociální problém a došlo by jím k bezdůvodnému obohacení státu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u obecných soudů domáhal náhrady škody na zdraví způsobené pracovníkem žalovaného. Výroky IX., X., XI. a XII. rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 2. 2008, čj. 7 C 127/97 - 832, ve znění opravných usnesení, byla žalovanému a České kanceláři pojistitelů uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení stěžovateli částku 599.350,- Kč, státu dalších 26.447,65 Kč a 67.490,- Kč na soudních poplatcích. K odvolání všech stran sporu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, čj. 56 Co 339/2008 - 901, rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 168.440,- Kč, České kanceláři pojistitelů částku 266.362,50 Kč a státu částku 72.671,30 Kč. Povinnost zaplatit soudní poplatek žalovanému a České kanceláři pojistitelů neuložil. Na náhradě nákladů odvolacího řízení uložil stěžovateli zaplatit žalovanému částku 3.075,- Kč a České kanceláři pojistitelů částku 7.318,- Kč.
III.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné a nemá ani právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Otázkou rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není zásadně oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá jejich rozhodnutí či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to ani v případě, kdyby se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 23). S ohledem na tyto postuláty je proto zásadně výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran v řízení a podle toho také rozhodovat o nákladech řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, za nichž lze aplikovat ustanovení §142 odst. 3, respektive §142 odst. 2 OSŘ. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud shledal, že její podstata spočívá v pouhé polemice se způsobem interpretace a následné aplikace dotčených procesních ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud tím, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel z míry úspěchu a neúspěchu účastníků řízení a aplikoval §142 odst. 2 OSŘ, stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces neporušil.
Pokud jde o vzájemný vztah §142 odst. 2 a 3 OSŘ, ze znění těchto ustanovení vyplývá, že soud aplikuje zásadu podle odst. 2 a k aplikaci odst. 3 může přistoupit, jsou-li naplněny určité podmínky. Odvolací soud odůvodnil neaplikaci odstavce třetího tím, že v předmětném řízení stěžovatel požadoval zjevně nepřiměřenou částku a jeho úspěch v řízení tím byl podstatně snížen. Ústavní soud nemá za to, že by se odvolací soud tímto dopustil libovůle nebo že by jeho závěry odporovaly principu spravedlnosti. Z předložené kopie prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že spor byl nikoliv o existenci samotného nároku stěžovatele na náhradu škody způsobené na zdraví, ale pouze o zjištění jeho konečné výše. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval, při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nikoliv mechanicky, jak tvrdí stěžovatel, ale hodnotil naopak jednotlivé aspekty výsledku řízení v širších souvislostech - v čem tkvěl a jaké otázky se týkal úspěch řízení a na co byly vynaloženy náklady - a v důsledku toho aplikoval zásadu náhrady nákladů podle odstavce druhého. Svým rozhodnutím tak nevybočil z mezí ústavnosti.
Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a nelze v nich spatřovat exces či libovůli. Ústavní soud je pokládá za správné a za náležitě odůvodněné. Jasně a srozumitelně je zde také vyvrácen mylný názor stěžovatele o nutnosti aplikovat na náklady řízení ustanovení §142 odst. 3 OSŘ. I v tomto případě se uplatní zásada, že o protiústavní výsledek by šlo pouze tehdy, jestliže by byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi obecně respektován, a byl by tedy nepředvídatelnou interpretační libovůlí. Ústavní soud opodstatněnost tvrzení stěžovatele o porušení článku 36 Listiny neshledal.
Stěžovatel vyslovil také nesouhlas s výrokem o náhradě nákladů řízení státu. Ani zde však není důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť odvolací soud o nich, v souladu s §148 odst. 1 OSŘ, rozhodl v návaznosti na související výrok o náhradě nákladů řízení účastníků, tedy podle výsledku řízení. Jeho interpretace zmíněného ustanovení a aplikace na daný případ tak rovněž není protiústavní, nepředstavuje libovůli ani exces z výkladových standardů.
Stěžovatel Ústavní soud požádal o odložení vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro něj nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Takovéto podmínky však nejsou v daném případě splněny, neboť uložení povinnosti platit náklady řízení se v daných souvislostech, byť s ohledem na tíživou sociální situaci stěžovatele, nejeví dostatečně závažným a nenapravitelným zásahem do jeho ústavně zaručených práv. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud rovněž neshledal důvod pro přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost, a nepochybně ji využil, uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu