ECLI:CZ:US:2010:1.US.2526.09.1
sp. zn. I. ÚS 2526/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, čj. 30 Co 169/2009 - 48, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 6. 2008, čj. 14 C 8/2008 - 31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2009, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým byla zamítnuta její žaloba na zaplacení satisfakce za nemajetkovou újmu ve výši 60.000,- Kč. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 1 a 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že na základě oznámení Psychiatrické léčebny Bohnice, ze dne 14. 8. 2004, bylo u Obvodního soudu pro Prahu 8, usnesením ze dne 16. 8. 2004, čj. L 846/2004 - 2, zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče. Zároveň byla stěžovatelce dalším usnesením uvedeného soudu ustanovena opatrovníkem justiční čekatelka Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 17. 8. 2004 zmíněný soud vyslovil, že přijetí stěžovatelky do ústavu je v souladu se zákonnými důvody. Po odvolání zmocněnce stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 3. 2. 2005, obě usnesení obvodního soudu, jako věcně správná, potvrdil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dne 30. 9. 2004 podepsala souhlas s hospitalizací, řízení o přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče bylo zastaveno dne 28. 2. 2005.
O ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 273/05, v němž konstatoval, že: "Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 spočívajícím ve formálním ustanovení opatrovníkem stěžovatelky justiční čekatelku Městského soudu v Praze, která v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče zůstala nečinná, a v tolerování této její nečinnosti, bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod." (výrok I.). Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl (výrok II.).
Následně stěžovatelka podala žádost k Ministerstvu spravedlnosti o poskytnutí náhrady za imateriální újmu podle §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen z. č. 82/1998 Sb.), spočívajícím ve formálním ustanovení opatrovníka. Poté co Ministerstvo financí její žádost odmítlo, stěžovatelka podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2. Ten její žalobu zamítl rozsudkem dne 12. 5. 2009, čj. 30 Co 169/2009 - 48. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry o tom, že nárok stěžovatelky je třeba posuzovat jako nárok vzniklý vydáním nezákonného rozhodnutí podle §5 písm. a) a §7 a násl. ve spojení s ustanovením §31a odst. 1 z. č. 82/1998 Sb. Ve smyslu této úpravy by bylo možno náhradu škody uplatňovat pouze tehdy, pokud by uvedené rozhodnutí bylo zrušeno. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu sice konstatoval porušení základních práv stěžovatelky, spočívající ve formálním ustanovení opatrovníkem stěžovatelky, avšak její návrh na zrušení tohoto rozhodnutí odmítl. Obecné soudy dospěly k závěru, že pokud ke zrušení předmětného usnesení nedošlo, nebyla naplněna jedna z hmotně právních podmínek pro to, aby žalobě stěžovatelky bylo vyhověno.
III.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze, které v podstatě jen odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
IV.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů o její žalobě o zaplacení částky 60.000,- Kč jakožto nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v důsledku formálního ustanovení opatrovníka v řízení o přípustnosti jejího převzetí do ústavu zdravotnické péče.
Ústavní soud především konstatuje, že obecné soudy obou stupňů, při projednávání žaloby stěžovatelky, vycházely z příslušných zákonných ustanovení, které aplikovaly na daný případ. Nárok stěžovatelky posoudily po právní stránce jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o ustanovení opatrovníka. Z tohoto právního posouzení pak vyplynul závěr o nedůvodnosti její žaloby, neboť usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. srpna 2004, čj. L 846/2004 - 2, nebylo nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 273/05, zrušeno.
Ústavní soud totiž ve výše uvedeném nálezu m.j. konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka v probíhajícím řízení nenapadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení ve věci vyslovení přípustnosti dalšího jejího držení v ústavu řádným opravným prostředkem, pak se toto pravomocné rozhodnutí, vycházející ze sdělení Psychiatrické léčebny Bohnice o souhlasu stěžovatelky s hospitalizací, nutně promítlo i do posouzení ostatních zbývajících (stěžovatelkou napadených) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Ústavní soud tak nezjistil, v poměru k těmto napadeným usnesením, překročení mezí ústavnosti a ústavní stížnost v této části shledal jako zjevně neopodstatněnou. Zásah do základních práv stěžovatelky shledal pouze u postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, jež spočíval ve formálním ustanovení opatrovnice stěžovatelky a v tolerování její nečinnosti (viz výrok I. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 273/05).
V souladu s tímto závěrem postupovaly obecné soudy při projednávání žaloby stěžovatelky o nemateriální újmu a dospěly k závěru, že náhradu škody způsobené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 8. 2004 a potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005, by bylo možné uplatňovat pouze tehdy, pokud by byla tato rozhodnutí zrušena. K jejich zrušení však nedošlo, nebyla tak splněna jedna z hmotně právních podmínek pro to, aby žalobě stěžovatelky mohlo být vyhověno.
Ústavní soud neshledal tento postup obecných soudů jako neústavní a zasahující do základních práv stěžovatelky. Ve shora uvedeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 273/05 shledal její návrh na zrušení usnesení obecných soudů v řízení o přípustnosti jejího držení v ústavu zdravotnické péče jako neopodstatněný. Proto zmíněná usnesení obecných soudů nezrušil. Zásah do stěžovatelčiných základních práv byl tehdy shledán jen co do postupu obecného soudu při formálním ustanovení opatrovnice a její nečinnosti v řízení, jak Ústavní soud konstatoval ve výroku I. výše uvedeného nálezu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu