ECLI:CZ:US:2010:1.US.2532.10.1
sp. zn. I. ÚS 2532/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2009, čj. 18 C 493/2008 - 90, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, čj. 53 Co 78/2010 - 122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci - Santander Consumer Finance, a. s., částku 81.846,30 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl tento rozsudek potvrzen.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se po stěžovateli domáhal zaplacení náhrady za předčasné ukončení leasingové smlouvy v důsledku porušení této smlouvy ze strany stěžovatele. Ten opakovaně před soudem namítal, že žalobce neprokázal uzavření leasingové smlouvy, neboť na jeho originále smlouvy se ke dni 23. 9. 2003 nacházel pouze jeho podpis, podpis vlastníka předmětu leasingu, ale podpis žalobce chyběl. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 20. 10. 2009, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - Santander Consumer Finance, a. s., částku 81.846,30 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že mezi žalobcem a stěžovatelem byla dne 23. 9. 2003 uzavřena nepojmenovaná smlouva ve smyslu §269 odst. 2 ObchZ, jejímž předmětem byl pronájem a následná koupě vozidla. Stěžovatel se ve smlouvě zavázal plnit veškeré závazky leasingového nájemce. Své povinnosti však nesplnil, proto žalobce, v souladu se smluvními podmínkami, od smlouvy odstoupil. V řízení bylo prokázáno, že smlouva byla řádně uzavřena a podepsána všemi účastníky právního vztahu, včetně žalobce, minimálně na jednom stejnopisu smlouvy a obsahuje dostatečně určité projevy vůle všech smluvních stran. Došlo tedy, ve smyslu §44 ObčZ, k uzavření smlouvy a je přitom nerozhodné, že na jednom z jejích stejnopisů v držení žalovaného chybí podpis žalobce. Jako nedůvodnou shledal námitku stěžovatele, že ve smlouvě není dostatečně určitě vymezen předmět závazků smluvních stran. V daném případě tzv. innominátní smlouvy podle §269 odst. 2 ObchZ jsou závazky smluvních stran vymezeny dostatečně určitě, v souladu se zákonem a běžnou praxí v obchodním styku, kdy část ujednání je obsažena ve Všeobecných smluvních podmínkách, tvořících přílohu smlouvy. Smluvní strany, tedy i stěžovatel, jednaly podle smluvních ujednání. Neurčitost ujednání začal stěžovatel účelově namítat až poté, co tato ujednání porušil, protože nechtěl být už smlouvou vázán.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu a uplatněný nárok správně posoudil po právní stránce. Žalobce, jako předkladatel smlouvy, který disponuje originálem smlouvy podepsaným ve stejný den všemi dotčenými subjekty, prokázal, že k uzavření smlouvy platně došlo. Stěžovatel svůj podpis na smlouvě nijak nezpochybnil a žádný z jeho argumentů v tomto směru nemůže obstát. Odvolací soud uzavřel, že výše sjednaných a nezaplacených splátek byla rovněž spolehlivě zjištěna a prokázána.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu prvního a druhého stupně, ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak stěžovatel učinil již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Argumenty stěžovatele jsou jen snahou vyloučit důsledky porušení leasingové smlouvy z jeho strany. Z průběhu řízení před obecnými soudy vyplývá, že zpočátku podmínky leasingové smlouvy řádně plnil, teprve později, když mu smlouva přestala vyhovovat, začal namítat její neplatnost. Nepříznivé důsledky z porušení zmíněné smlouvy si stěžovatel způsobil sám porušením prastaré smluvní zásady "pacta sunt servanda". Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, takže k porušení základních práv stěžovatele nedošlo. Obecné soudy na základě vyčerpávajícího dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Všemi argumenty stěžovatele se zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Vojen Güttler , v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu