ECLI:CZ:US:2010:1.US.26.05.1
sp. zn. I. ÚS 26/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky HONBA, s. r. o., se sídlem Byseň 20, Tuřany, IČ: 47 54 12 37, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, č. j. 5 Cmo 257/2004-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2004, č. j. 47 Cm 104/2001-79, ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") proti žalované Nomura Principal Investment plc. (dále jen "žalovaná"), o určení, že žalovaná je povinna učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií (po doplnění o nahrazení projevu vůle žalované tak, aby povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií byla splněna), zastavil řízení, stěžovatelce vrátil soudní poplatek a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 18. 10. 2004, č. j. 5 Cmo 257/2004-92, potvrdil citované usnesení Městského soudu v Praze (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Poznámka: v souzené věci se jednalo o již třetí rozhodnutí obou obecných soudů.
Vrchní soud se ztotožnil se závěrem Městského soudu, že podle §37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "zákon č. 97/1963 Sb."), je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li dána podle českých právních předpisů jejich příslušnost a že podle §11 odst. 1 o. s. ř pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Odvolací soud akceptoval názor soudu prvního stupně, který při posuzování otázky, zda je v daném případě dána pravomoc českých soudů, vycházel ze stavu ke dni 30. 5. 2001 (tj. ke dni zahájení řízení). Námitku stěžovatelky, že v daném případě je dána příslušnost soudu dle ustanovení §87 e) o. s. ř., neshledal opodstatněnou; dodal, že i kdyby aplikace tohoto ustanovení přicházela v úvahu, pak by stěžovatelka musela svůj úmysl dovolat se tohoto ustanovení formulovat jasně a zřetelně již při podání návrhu na zahájení řízení, což se nestalo. V souzené věci se stěžovatelka (jak bylo uvedeno výše) původním návrhem domáhala určení, že žalovaná je povinna učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, a po jejím doplnění pak "na nahrazení projevu vůle" společnosti tak, aby povinnost učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií byla splněna. Podle odvolacího soudu nešlo tedy o uplatnění práva z cenného papíru ve smyslu ustanovení §87 písm. e) o. s. ř., pro něž by bylo rozhodné platební místo.
Vrchní soud dále poukázal na to, že poněvadž je žalovaná společnost zahraničním subjektem se sídlem mimo území České republiky, městský soud správně posuzoval, zda v České republice byl ke dni zahájení řízení umístěn její podnik, či organizační složka, či zda měla v České republice nějaký majetek. Pokud jde o existenci majetku, zjištění a jim odpovídající závěry učinil soud prvního stupně již ve svých předchozích usneseních, nejasnosti pak byly jen ohledně (ne)existence organizační složky na území České republiky. Ohledně této rozhodné okolnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně opakovaně zrušil; posléze však, když žalovaná Středisku cenných papírů (dále jen "SCP") poskytla tuzemskou adresu, dospěl již k jednoznačnému závěru, že v době zahájení řízení společnost v České republice neměla ani provozovnu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004, č. j. 47 Cm 104/2001-79, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, č. j. 5 Cmo 257/2004-92, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v první řadě konstatoval, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dodal, že podle §37 zákona č. 97/1963 Sb. je pravomoc českých soudů v majetkových sporech dána, je-li podle českých předpisů dána jejich příslušnost. Ke stěžovatelčině tvrzení, že v souzené věci je dána pravomoc českých soudů podle ustanovení §87 písm. e) o. s. ř. [dnes §87 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolací soud uvedl, že podle §87 písm. e) o. s. ř. ve znění účinném ke dni podání návrhu je příslušnost (a tedy s ohledem na ustanovení §37 zákona č. 97/1963 Sb. i pravomoc) českých soudů dána též, je-li v obvodu českého soudu platební místo, uplatňuje-li se právo ze směnky, šeku nebo jiného cenného papíru. Stěžovatelka v souzené věci uplatňuje právo na splnění povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, vyplývající z jejího vlastnického práva k akciím IP banky, a. s. Nedomáhá se tedy zaplacení peněžitého plnění z práva inkorporovaného do akcie (např. zaplacení dividendy, na kterou jí vzniklo právo), ale přiznání práva souvisejícího s akcií, ohledně kterého nadto nepřipadá v úvahu placení a v souvislosti se kterým tedy nelze hovořit o platebním místě. Stěžovatelkou tvrzený důvod proto pravomoc českých soudů založit nemůže.
Nejvyšší soud konstatoval, že pravomoc českých soudů není dána ani podle ustanovení §86 odst. 3 o. s. ř., neboť toto ustanovení ve znění účinném ke dni podání návrhu určuje, že proti zahraniční osobě lze podat žalobu i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku. Nejvyšší soud ke stěžovatelčině tvrzení, že žalovaná má v České republice organizační složku (což dovozuje z toho, že žalovaná používá doručovací adresu v České republice) dovodil, že žádná jiná tvrzení dokládající existenci takové organizační složky podniku žalované však nepřináší a ta současně nevyplynula ani z dokladů založených ve spisu.
Dovolací soud však za důvodnou považoval námitku, opírající se o zkoumání pravomoci prostřednictvím ustanovení §86 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud zdůraznil, že ze spisu je patrno, že stěžovatelka již v odvolání proti prvnímu usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (ze dne 14. 11. 2002, č. j. 47 Cm 104/2001-34) tvrdila, že společnost poskytla IP bance, a. s., "mnohamiliónový úvěr na vedení soudních sporů", což je též majetek žalované na území Prahy 1. Tímto způsobem stěžovatelka uplatnila (jinými slovy) tvrzení, že společnost má na území České republiky vůči jiné společnosti (IP bance, a. s.) pohledávku (lhostejno, zda splatnou) z úvěrové smlouvy. Nejvyšší soud uvedl, že pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci zkoumá soud zásadně na počátku řízení (pozn.: za situace, kdy §37 zákona č. 97/1963 Sb. váže pravomoc českých soudů v majetkových sporech na to, že je dána jejich příslušnost); nestanoví však již, jak to činí ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. (pro příslušnost soudu), že pro závěr o nedostatku pravomoci jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Nejvyšší soud proto dovodil, že pokud nebyla v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, pak nebyl důvod přikročit k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (§104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení. Odvolací soud proto měl (stejně jako soud prvního stupně) posuzovat splnění podmínek pravomoci českých soudů podle okolností, které zde byly v době jeho rozhodování. Nejvyšší soud uzavřel tak, že právní posouzení věci co do řešení jedné z otázek, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné. Proto usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Rozsudek Nejvyššího soudu ústavní stížností napaden nebyl, neboť byl vydán až po jejím podání a v tomto směru nedošlo ani k rozšíření ústavní stížnosti.
II.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst.l 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka poukázala na to, že Vrchní soud v Praze věc nesprávně posoudil, jestliže shledal neodstranitelný nedostatek řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř., čímž došlo k závažnému zásahu do jejího práva na projednání věci nestranným soudem; stěžovatelka uvedla, že pravomoc českých soudů je v souzené věci dána dle §87 písm. e) o. s. ř., resp. dle §86 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí (tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, č. j. 5 Cmo 257/2004-92) zrušil.
III.
Ústavní soud za dané situace nejprve zkoumal, zda návrh splňuje formální předpoklady věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). Podmínkou podání ústavní stížnosti je totiž vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je - jak již bylo uvedeno - vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně základních práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve potud, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému státnímu orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal-li všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 2); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost a dovolání. O dovolání Nejvyšší soud rozhodl citovaným usnesením ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008 - tedy po podání ústavní stížnosti - a ústavní stížností napadené usnesení (stejně jako usnesení Městského soudu v Praze e dne 15. 3. 2004, č. j. 47 Cm 104/2001-79) - zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o ústavní stížnosti nijak nereagovala a ústavní stížnost nerozšířila.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - souladně se svou judikaturou - že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2010
Vojen Guttler v. r.
soudce zpravodaj