ECLI:CZ:US:2010:1.US.2609.07.1
sp. zn. I. ÚS 2609/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1191/2006, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 496/2004, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 4 C 218/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1191/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 496/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 4 C 218/97.
V řízení před obecnými soudy o určení vlastnictví k dále uvedeným nemovitostem vystupovala stěžovatelka jako žalovaná; žalobkyní byla Česká republika - Ministerstvo financí. Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 4 C 218/97, a to v části napadeného vyhovujícího výroku o věci samé, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 300/4 a 300/5 v k. ú. Dejvice. Ve zbylé části vyhovujícího výroku o věci samé, kterou bylo určeno, že Ministerstvu financí náleží k uvedeným pozemkům právo hospodaření, jakož i ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení vlastnictví žalobkyně podala žalovaná stěžovatelka dovolání, jehož důvod spatřovala v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1191/2006, odmítl.
Předmětem soudního sporu tedy bylo určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 300/4 a 300/5 v k. ú. Dejvice; napadenými rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem pozemků je Česká republika. Soudy všech stupňů dospěly k závěru, že předmětné nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb. na stěžovatelku nepřešly - neboť nebyly splněny podmínky uvedené v tomto zákoně - a zůstaly proto ve vlastnictví České republiky.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že soudy řešily v rozporu s hmotným právem otázku platnosti hospodářských smluv o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, resp. se touto otázkou blíže nezabývaly. Pokud soudy všech stupňů shledaly, že dohoda o zániku práva trvalého užívání je neplatná, pak by - podle stěžovatelky - musely podobným způsobem zkoumat i hospodářské smlouvy uzavřené mezi ONV Praha 6 a Rekreou DCK Praha 1 a musely by dospět k stejnému závěru, že i hospodářské smlouvy jsou absolutně neplatné. Stejně nesprávně prý soudy posoudily i otázku, zda mohla mít soukromá akciová společnost k pozemkům ve vlastnictví státu právo trvalého hospodaření; k tomu stěžovatelka rozsáhle argumentuje. Dále stěžovatelka tvrdí, že soudy všech stupňů řešily otázku hospodaření ve smyslu ust. §1 zákona č. 172/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem a nesprávně prý posoudily i otázku hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu, resp. aktivní legitimaci žalobce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci především neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a žádná základní práva stěžovatelky neporušily. Ústavní stížnost je, jak je z výše uvedeného zřejmé, v podstatě založena na několika právních názorech odlišných od názoru soudů obecných. Tu nelze nevidět, že jejich závěry ve věci nelze považovat za nepředvídatelné a ani z provedeného dokazování se nejeví, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatelky.
Ústavnímu soudu se nejeví smysluplné podrobně znovu, jen poněkud jinými slovy popisovat závěry, ke kterým obecné soudy ve věci dospěly. Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se závěry, jež učinil po skutkové i právní stránce soud prvního stupně. Jak následně stručně shrnul Nejvyšší soud, v průběhu řízení to bylo prokázáno, že na základě hospodářských smluv uzavřených 25. 7. a 1. 8. 1988 byly sporné pozemky předány státem do trvalého užívání družstevní cestovní kanceláři REKREA. V průběhu roku 1990 byla mezi tehdejším ONV v Praze 6 a družstevní cestovní kanceláří REKREA (dále "DCK REKREA) sjednána dohoda o zániku práva trvalého užívání ke sporným pozemkům. Odvolací soud neměl jistotu, zda byla dohoda podepsána oprávněnými osobami zejména za DCK REKREA. Navíc byla dohoda nepřesná i neurčitá, neboť obsahovala dvě kontradiktorní ujednání; jedno bylo o výpovědi podle §129a hosp. zák., druhé o podmínce vzdání se práva trvalého užíváni ze strany DCK REKREA s tím, že právo trvalého užívání k pozemkům bude zároveň bezplatně převedeno na a. s. RECOOP TOUR (založenou DCK REKREA), která již na nich postavila hotel Diplomat (zkolaudovaný 1. 8. 1990). Finanční odbor ONV v Praze 6 však dne 22. 11. 1990 vyslovil s tímto převodem nesouhlas. V důsledku neplatnosti dohody o zániku práva trvalého užívání tedy trval tento druh užívání pozemků ve prospěch nestátní organizace DCK REKREA a nemohlo dojít k restituci pozemků obci ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (srov. §4 odst. 1 písm. c) tohoto zákona).
Posléze Nejvyšší soud řešil v rámci podaného dovolání (obdobného ve své argumentaci podané ústavní stížnosti) otázky - podle názoru stěžovatelky - zásadního právního významu, které byly vymezeny tak, že soudy obou stupňů prý v rozporu s hmotným právem posoudily 1) platnost hospodářských smluv o odevzdání pozemků (národního majetku) do trvalého užívání, 2) platnost dohody o zániku práva trvalého užívání k pozemkům, 3) možnost akciové společnosti (RECOOP TOUR) mít k pozemkům ve vlastnictví státu právo trvalého hospodaření, 4) aplikaci ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb. a za 5) aktivní legitimaci žalobce.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky nepřisvědčil. K otázce 1) konstatoval, že žádná z obou nižších instancí neučinila takové skutkové zjištění, jež by korespondovalo dovolacím tvrzením o nedostatku oprávnění osob, které v roce 1988 sjednávaly za DCK REKREA smlouvu o trvalém užívání pozemků. Zjištěné skutkové okolnosti tedy nemohly vést ani podle Nejvyššího soudu k jinému právnímu závěru, než že k odevzdání věcí do trvalého užívání družstevní organizace došlo v roce 1988 v souladu s §70 odst. 1 hosp. zák. Mimo vší pochybnost je podle Nejvyššího soudu i neplatnost následné dohody o zániku práva trvalého užívání z roku 1990, sjednané za stát ONV v Praze 6 a DCK REKREA. Tato dohoda si ve způsobech zániku předmětného práva protiřečí a její zamýšlená podmínka - projednávaná ONV v Praze 6 (!) - ani nenastala. Ani v případě řešení otázky 2) tedy odvolací soud - podle Nejvyššího soudu - nepochybil. Otázka 3) je potom ve světle předchozích závěrů položena - podle dovolacího soudu - nadbytečně a nelze ji kladně zodpovědět. Byla-li dohoda zmíněná ad 2) neplatná, pak není důvodu posuzovat potenciální způsobilost RECOOP, a. s., stát se nositelem práva trvalého užívání či snad hospodaření ve vztahu k oběma pozemkům. Pokud pozemky zůstaly ve státním vlastnictví v důsledku pouhého užívacího práva DCK REKREA a nedošlo-li k právním následkům zamýšleným dohodou účastníků smluvního vztahu z roku 1990, pak nelze dojít k závěru, že by národnímu výboru ke dni 23. 11. 1990 a obci ke dni 24. 5. 1991 svědčila jakákoli skutečnost, jež by mohla k uvedeným dnům znamenat existenci jejich práva hospodaření či "hospodaření" s pozemky. Z kumulativně stanovených podmínek vyplývajících z §1 zákona č. 172/1991 Sb. byla tedy splněna jen jedna, tj. státní vlastnictví, nikoli však dvě zbývající (zde Nejvyšší soud odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 131). I otázka 4) tedy byla vyřešena odvolacím soudem správně. Konečně pak ve prospěch aktivní legitimace žalobkyně, dotčené otázkou 5) odvolatele (nyní stěžovatele), hovoří její dosavadní vlastnictví k pozemkům i zájem vedlejšího účastníka na její straně vyřešit právní vztahy k nim. Zde Nejvyšší soud jen podotkl, že tím méně bylo žádoucí přisvědčit dovolání strany žalované, směřuje-li její procesní postoj vlastně k nastolení právní nejistoty, tedy rozporu mezi vlastnictvím pozemků a stavby na nich postavené. Ostatně, pokud by se nižší instance blíže zabývaly otázkou zastavěnosti předmětných pozemků, která podle spisových podkladů také připadá v úvahu, mohly by dojít i k závěru, že restituci ve prospěch obce brání i znění §2 odst. 1 písm. b) (a contrario) zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud tedy - i podle názoru Nejvyššího soudu - vyřešil všechny dovoláním nastolené právní otázky v souladu s hmotným právem a řešení těchto otázek, jedinečných právě v kontextu skutkových i právních aspektů posuzované věci, nelze přiznat judikatorní přesah. Proto bylo dovolání odmítnuto.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo řečeno shora, spočívá v zásadě jen v odlišném právním názoru stěžovatelky a v jejím mínění, jakým způsobem měly obecné soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu či přehodnocovat dokazování, těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit ústavně konformní právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů přiléhavými dané věci, na které lze odkázat; není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatelky, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nepřistupuje k perfekcionistickému přezkoumávání věci samé z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu