ECLI:CZ:US:2010:1.US.2642.09.1
sp. zn. I. ÚS 2642/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Na Veselí 938/17, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009, č. j. 20 Co 262/2009-193, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 30 C 62/2004-185, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Soud prvního stupně napadeným usnesením stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka tvrdí, že tímto postupem bylo porušeno její právo na rovný přístup k soudu pro každého bez ohledu na jeho finanční situaci, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v postupu obecných soudů spatřuje rozpor s čl. 90 a 95 Ústavy České republiky .
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, které jí nepřiznaly osvobození od soudních poplatků. Obecné soudy měly nesprávně posoudit její finanční situaci, kdy nesprávně nezohlednily skutečnost, že na nemovitost, ke které má spoluvlastnické právo, je vedena exekuce a s tímto majetkem tedy nesmí nijak disponovat. Stejně tak obecné soudy nesprávně posoudily skutečnost, že stěžovatelka je předsedkyní představenstva společnosti XIO.CZ, a. s., a že donedávna měla disponovat akciemi ve jmenovité hodnotě 500 000,- Kč, neboť funkci předsedkyně představenstva, dle svých tvrzení, vykonává bezplatně a předložené akcie byly majetkem jejího zesnulého syna, kdy v současné době jsou předmětem dědického řízení. Ke zjištění obecných soudů, že stěžovatelka je podnikatelem, uvádí, že podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná již přerušila a současně jí byl přiznán plný invalidní důchod. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že v minulosti jí již osvobození od soudních poplatků bylo přiznáno, z čehož vyplývá, že současná finanční situace stěžovatelky odůvodňuje osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka tedy uvádí, že obecné soudy dostatečně nezohlednily její finanční situaci, kdy zejména "nevzaly výše uvedené argumenty v potaz." Dle jejího názoru je nutno respektovat základní ústavní princip, jímž je rovný přístup k soudu, a to pro každého bez ohledu na jeho finanční situaci. Porušení tohoto principu by pak znamenalo "soudní zvůli, kdy justice by představovala instituci, která by sloužila k ochraně práv vyvolených jednotlivců." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, jak uvádí, je od roku 1995 v plném invalidním důchodu a od roku 2007 ve starobním důchodu, soudní poplatek ve výši 1 000 000,- Kč pro ni představuje nepřekonatelnou překážku, což jí zcela znemožňuje přístup k soudu. Obecným soudům dále vytýká, že blíže nezkoumaly její tvrzení a spokojily se pouze s obecným konstatováním bez větší relevance.
Dle tvrzení stěžovatelky se tak obecné soudy "evidentně dopustily postupu, který zásadním způsobem porušuje právo stěžovatelky na spravedlivý proces."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Ústavy České republiky, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
II.
Z předložených usnesení a bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou ze dne 8. 10. 2003 proti žalovanému JUDr. K. W., notáři jmenovanému do notářského obvodu pro Obvodní soudu pro Prahu 8, a proti žalované Česká republika, za níž jednají Ministerstvo spravedlnosti České republiky a Ministerstvo vnitra České republiky, domáhá zaplacení náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Poplatková povinnost stěžovatelce vznikla pouze ve vztahu k prvnímu žalovanému.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2008, č. j. 20 Co 68/2008-155, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2008, č. j. 30 C 62/2008-148, kterým soud prvního stupně stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků, a to zejména s ohledem na výši příjmů stěžovatelky a jejího manžela, spoluvlastnictví nemovitosti vyšší hodnoty a dále vlastnictví automobilu.
Dne 30. 4. 2008 stěžovatelka dle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků, kdy uvedla, že její majetkové a sociální poměry se změnily.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 21. 4. 2009, č. j. 30 C 62/2004-185, stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění uvádí, že "soud pečlivě zvažoval tvrzení stěžovatelky a jí doložené doklady a je nucen konstatovat, že její tvrzení jsou přinejmenším neúplná. Nutno uzavřít, že poměry stěžovatelky, které ani dostatečně neprokázala, osvobození od soudních poplatků dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu neodůvodňují. Stěžovatelka je se svým manželem spoluvlastnictví domu, v němž se nachází dvě bytové jednotky, spolu s přilehlými a dalšími pozemky, jež mají značnou hodnotu. Dále je podnikající osobou a předsedkyní představenstva akciové společnosti, což svědčí o tom, že její zdravotní stav, jak popisovala v žádosti o osvobození, jí nikterak nebrání v další výdělkové činnosti. Stěžovatelka opětovně řadu skutečností zamlčela."
Uvedené usnesení soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, v němž mimo jiné namítla, že její sociální poměry je nutno posuzovat ke dni podání žádosti o osvobození od soudních poplatků. Dále uvedla, že je stále vdaná, avšak její manžel, jenž je držitelem ZTP/P, se od ledna 2008 zdržuje mimo společné bydliště a stěžovatelce ničeho nepřispívá. K vlastnictví nemovitostí dodává, že dům, v němž bydlí, je postižen exekucí a nemůže s ním disponovat. Potvrdila, že vykonává funkci předsedkyně představenstva společnosti XIO.CZ, a. s., avšak tuto funkci vykonává bezplatně. Stejně tak soudem prvního stupně uváděné akcie jsou majetkem jejího zemřelého syna, kdy dědické řízení dosud není skončeno. Dále argumentovala tím, že podnikání musela z důvodu přiznání plného invalidního důchodu přerušit a od roku 1995 již nepodniká. Její zdravotní stav má být nadále neuspokojivý a od dubna 2007 je ve starobním důchodu. V neposlední řadě stěžovatelka v odvolaní uvádí, že si není vědoma zamlčení podstatných skutečností.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2009, č. j. 20 Co 262/2009-193, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvádí, že "odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelka hodnověrným způsobem neprokázala své nepříznivé majetkové poměry, které by odůvodňovaly její osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu." K tomu závěrem dodává, že "stěžovatelka je spoluvlastnicí řady nemovitostí značné hodnoty a okolnost, že nemůže s těmito nemovitostmi přechodně disponovat, je z hlediska majetkových poměrů nerozhodná. Stěžovatelka ničím nedoložila, že své samostatné podnikání ukončila již v roce 1995 a vzhledem k době zápisu její obchodní firmy do živnostenského rejstříku je toto její tvrzení nevěrohodné." Další tvrzení stěžovatelky odvolací soud považuje rovněž za nepodložené, ačkoliv by tato tvrzení byla snadno prokazatelná. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně konstatoval, že stěžovatelka řadu skutečností, významných pro posouzení jejích celkových majetkových poměrů, zamlčela.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy se v rámci řízení předpoklady osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč stěžovatelce nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, řádně odůvodnily. Z argumentu stěžovatelky, že v minulosti jí již osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo, nijak vyplývá prokázání jejích současných majetkových poměrů, resp. splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků v projednávané věci.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu