ECLI:CZ:US:2010:1.US.2656.10.1
sp. zn. I. ÚS 2656/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Zámecké nám. 42, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2010 č. j. 20 Co 401/2010-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do principu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel též namítal porušení čl. 3 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 9. 2009 č. j. Nc 59/2008-126, 26 P a Nc 108/2008 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Čadci ve výroku o výživném stěžovatele na jeho nezletilého syna J. B. tak, že stěžovatel byl povinen s účinností od 1. 9. 2005 přispívat na výživu částkou 5000 Kč měsíčně. Dále byl povinen zaplatit nedoplatek zvýšeného výživného za dobu od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2009 v celkové výši 177 600 Kč. Rozhodnutí okresního soudu bylo odůvodněno zásadní změnou poměrů na straně nezletilého i jeho rodičů. Krajský soud rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatele byla zvýšena od 1. 4. 2005 do 30. 5. 2007 na částku 120 Euro měsíčně a od 1. 6. 2007 do budoucna na částku 200 Euro měsíčně. Též mu byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné od 1. 4. 2005 do 30. 6. 2010 v celkové výši 7105,65 Euro. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti k nezletilému došlo na straně nezletilého i jeho rodičů k podstatným změnám, a to především ke zvýšení potřeb nezletilého (např. v souvislosti s nástupem do školy či jeho sledováním v ambulanci fakultní nemocnice pro těžkou syderopenickou anémií). Při stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele vzal krajský soud v potaz, že tento nebyl v období do 30. 5. 2007 ve Velké Británii ještě pracovně etablován (a jeho měsíční výdělek tak nepřekročil částku 1000 liber měsíčně), zatímco od června roku 2007 jsou jeho výdělky již vyšší. Protože se stěžovatel na dalším významném plnění pro potřeby nezletilého již nepodílí, odvolací soud považoval za adekvátní stanovit výše uvedené částky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v rozhodnutí krajského soudu jsou vážné rozpory mezi skutkovým zjištěním a vyslovenými právními závěry. Krajskému soudu vytkl především to, že za účelem zjištění jeho příjmů neprovedl žádné jiné důkazy než ty, ze kterých vycházel soud I. stupně (šlo o příjem tvrzený stěžovatelem před dožádaným soudem v Anglii), a to ani ty, které přiložil k odvolání, ani další, které přinesl k odvolacímu jednání, s odůvodněním, že tyto listiny jsou v angličtině. Porušení práva na rovnost účastníků řízení pak spatřoval stěžovatel v tom, že když odvolací soud žádal, aby mu poskytl ještě další lhůtu k předložení důkazů ohledně jeho příjmů, popř. aby mu ustanovil soudního překladatele, tento tyto návrhy zamítl a odmítl založit do spisu listiny týkající se zejména stěžovatelova aktuálního zaměstnání. Stěžovatel též podotkl, že ve výzvě k předložení dokladů nebylo žádné poučení o tom, že pokud listiny soudu nepředloží, soud rozhodne i bez těchto důkazů. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že postupem soudu mu byla způsobena újma a že výživné bylo stanoveno v rozporu se zákonem o rodině, neboť soud neměl k dispozici skutečné příjmy stěžovatele. Zvýšení výživného považuje ve vztahu ke své osobě za likvidační. Připomíná též, že mu přibyla vyživovací povinnost k dalšímu dítěti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) .
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v rozporech mezi skutkovými zjištěními a právními závěry v rozhodnutí krajského soudu, se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť takový zásah neshledal. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím musí Ústavní soud konstatovat, že krajský soud svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, a měl pro své rozhodnutí k dispozici dostatečné množství relevantních podkladů (ačkoliv nezbytné listiny z angličtiny přeloženy nebyly, soud při svém rozhodování přiléhavě zohlednil informace o výdělcích stěžovatele ve Velké Británii, které se výrazně lišily ve svém průměru v obdobích do května roku 2007 a od června tohoto roku, a vycházel i ze shodných výpovědí obou rodičů - viz str. 5-6 napadeného rozhodnutí). Ústavnímu soudu se způsob hodnocení důkazů, jakož i vyvození právních závěrů, jeví jako dané situaci přiměřený. Rozhodně nevykazuje známky zjevné libovůle. Další vyživovací povinnost namítanou stěžovatelem v ústavní stížnosti Ústavní soud nezohlednil, neboť nebyla tvrzena před obecnými soudy (viz str. 5 napadeného rozhodnutí). Nova přitom nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1227/10 či usnesení ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1310/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ostatně stěžovatel může žádat samostatným návrhem změnu rozhodnutí o výživném, změní-li se poměry. Ze všech výše uvedených důvodů nelze postup odvolacího soudu označit za svévolný, Ústavní soud jej naopak považuje za ústavně konformní a nezbývá mu než konstatovat, že napadené rozhodnutí nebylo ve svém důsledku způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Protože rozhodnutí krajského soudu neporušilo základní práva stěžovatele, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu