ECLI:CZ:US:2010:1.US.2673.10.1
sp. zn. I. ÚS 2673/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České spořitelny, a. s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, zastoupené JUDr. Tomášem Richterem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, čj. KSBR 39 INS 398/2010-A-132, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2010, čj. 3 VSOL 222/2010-B-256, a o návrhu na zrušení ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na zrušení ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, 2 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu proto, že zmíněný soud byl v insolvenčním řízení nesprávně obsazen a že Ing. Jiří Kocvrlich, ustanovený jako zvláštní insolvenční správce, není osobou oprávněnou podle §3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedla, že v daném případě došlo k porušení správnosti obsazení obecného soudu, takže byly splněny podmínky pro podání žaloby pro zmatečnost. Ovšem ve zkoumané věci považuje použití této judikatury za nepřípadné, neboť žaloba pro zmatečnost by v této fázi insolvenčního řízení nemohla z povahy věci zajistit efektivní nápravu porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Jako zásadní argument na podporu svého tvrzení uvedla, že v insolvenčním řízení nelze použít ustanovení občanského soudního řádu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí a poukázala na obvyklou délku řízení pro zmatečnost, které může trvat několik měsíců nebo i let. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud postupoval podle §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2010, ve kterém sdělila, že proti napadeným usnesením obecných soudů podala, dne 15. 10. 2010, žalobu pro zmatečnost u Krajského soudu v Brně.
Z obsahu rozhodnutí, která stěžovatelka navrhla zrušit, bylo zjištěno, že shora označeným usnesením Krajský soud v Brně rozhodl ve věci insolvenčního řízení na majetek dlužníka Oděvní podnik, a. s. Prostějov, tak, že pod bodem I. ukončil lhůtu danou dalším osobám k předložení reorganizačního plánu stanovenou v usnesení Krajského soudu v Brně, čj. KSBR 39 INS 398/2010-B-60, pod bodem II. zrušil povolení řešit úpadek dlužníka reorganizací a stanovil, že jeho úpadek bude řešen konkursem. Výrokem pod bodem III. byl zvláštním insolvenčním správcem ustanoven Ing. Jiří Kocvrlich a pod bodem IV. bylo insolvenčnímu správci a zvláštnímu insolvenčnímu správci uloženo předložit do 10 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí společný návrh zásad pro postup při zpeněžování majetku dlužníka.
Proti tomuto usnesení stěžovatelka, jako věřitel zmíněného dlužníka, podala odvolání proti výrokům ad. II., III. a části výroku ad. IV. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 7. 2010, čj. 3 VSOL 222/2010-B-256, bylo usnesení krajského soudu v bodech II. a III. potvrzeno a odvolání proti výroku IV. bylo odmítnuto. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že základní odvolací námitkou stěžovatelky, proti bodu II. shora uvedeného usnesení (její aktivní legitimace k podání odvolání se odvíjí od skutečnosti, že byla navrhovatelem reorganizace dlužníka), byl argument spočívající v tom, že krajský soud byl při vydání tohoto usnesení nesprávně obsazen, protože věc byla přidělena danému soudci v rozporu s rozvrhem práce. K vlastní podstatě tohoto výroku, tj. k přeměně reorganizace v konkurs, žádné výhrady nevznesla. Odvolací soud podrobně vyložil, proč ve věci nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a uzavřel, že věc byla přidělena příslušnému soudci v souladu s rozvrhem práce krajského soudu.
Za dané procesní situace je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná. Směřuje totiž proti usnesení Krajského soudu v Brně a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, které však není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Proti tomuto usnesení je přípustná žaloba pro zmatečnost, což uvedla i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Je-li v dané věci přípustná žaloba pro zmatečnost, bude rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, právě rozhodnutí o této žalobě.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Ústavní soud v dané věci neshledal důvod pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť podmínky tam uvedené v dané věci splněny nejsou. Jedná se totiž o insolvenční řízení, kdy v podobné situaci jako stěžovatelka se nachází celá řada insolvenčních věřitelů a argument o průtazích v řízení o opravném prostředku (zde o žalobě pro zmatečnost) není rovněž namístě, protože toto řízení začalo teprve před několika týdny.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, což splňuje podmínky pro jeho odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že s návrhem na zrušení shora označených usnesení obecných soudů byl spojen i návrh na zrušení ustanovení §25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, odmítl celou ústavní stížnost I. senát Ústavního soudu v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu