ECLI:CZ:US:2010:1.US.2744.10.1
sp. zn. I. ÚS 2744/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Štupartská 599/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 21 Cdo 3168/2009-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu z důvodu porušení svého základního práva na rovnost v právech (dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech se uvádí v ústavní stížnosti především to, že stěžovatel nemá prostředek k ochraně svého práva na spravedlivý proces, zatímco jiné osoby jej mají. Pokud by byl účastníkem řízení před státními soudy, měl by možnost podat dovolání, zatímco jako účastník rozhodčího řízení právo na dovolání neměl. Nemohl by se tak domáhat svého práva na nezávislý a nestranný soud a neměl by právo na projednání věci ve své přítomnosti. V dané věci byl rozhodce "samozvaný, jmenoval sám sebe, tedy v rozporu se zákonem", čímž bylo porušeno základní lidské právo na zákonného soudce (str. 6 bod 6. ústavní stížnosti). Stěžovatelem uvedených práv se prý lze domáhat i nad meze zákonů, tedy není podstatné, že právo na dovolání v případě stěžovatele přímo neplyne z o. s. ř.
II.
Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o podání žalovaného-stěžovatele proti rozhodčímu nálezu rozhodce JUDr. Bc. M. K., Ph.D., ze dne 23. března 2009, sp. zn. 11088/09-17, označeném jako "dovolání", tak, že řízení se zastavuje. Uvedl, že rozhodčím nálezem ze dne 23. března 2009, sp. zn. 11088/09-17, vydaným rozhodcem JUDr. Bc. M. K., Ph.D., bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil žalobci 276.000,- Kč s úroky z prodlení, které byly vyčísleny, a zamítnuta žaloba o zaplacení dalšího úroku z prodlení z částky 276.000,- Kč ve výši 10,5 % ročně od 11. 3. 2008 do 14. 3. 2008; současně bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 62.111,60 Kč k rukám advokátky JUDr. J. K., Ph.D.
Uvedený rozhodčí nález stěžovatel napadl podáním, které učinil dne 29. 7. 2009 u Nejvyššího soudu a jež označil jako "dovolání". Uvedl v něm mimo jiné, že "řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" a že "rozhodnutí spočívá na naprosto nesprávném právním posouzení věci"; dovozuje, že "dovolání je obecně přípustné podle §236 - 240 o. s. ř. proti takovým rozhodnutím, která nebyla přezkoumávána jiným opravným prostředkem, nebo tento opravný prostředek nemohl být dostatečně účinný" a že tedy "analogicky by mělo být možné podat dovolání i v případě rozhodčího nálezu".
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: "Dovolání je mimořádný opravný prostředek v občanském soudním řízení, které lze podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst.1 o. s. ř.). O dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud ČR (§10a o. s. ř.). Rozhodčí nález, vydaný rozhodcem ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů není rozhodnutím odvolacího soudu, a proto proti němu nelze podat dovolání, a to ani postupem podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., ani jejich "analogickým" užitím. Zákon proto neupravuje rovněž to, který soud by byl funkčně příslušným k rozhodnutí o podání, kterým by bylo uplatněno proti rozhodčímu nálezu "dovolání". Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti soudů je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud ČR řízení o podání žalovaného, označeném jako "dovolání" proti rozhodčímu nálezu rozhodce podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil."
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelova ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02, III. ÚS 145/03, I. ÚS 2619/08 či I. ÚS 533/10). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale napevno staví, vyjasňuje závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z toho citovaná judikatura dovozuje, že ústavní stížnost, napadající rozhodnutí rozhodce, směřuje proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci.
Uvedená judikatura Ústavního soudu dopadá i na případ stěžovatele. Tedy, stěžovatel se uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdal práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nemůže namítat ani nedodržení jiných aspektů spojených projednáním věci u dle hlavy páté. Hlava pátá "právo na soudní a jinou právní ochranu" pojednává toliko o řízení před orgánem veřejné moci, zejména před soudem. Pokud stěžovatel argumentuje porušením principu rovnosti, pro stručnost postačí dodat, že srovnávat (v rámci rovnosti) lze z povahy věci jen srovnatelné, přičemž stěžovatel se srovnává se skupinou osob, kterou nutno označit s jeho případem za nesrovnatelnou. Skupina osob, která má garantováno základní právo na nezávislý a nestranný soud (a další základní práva spojené se soudním přezkumem), se - oproti stěžovateli - dobrovolně a vědomě práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem uzavřením rozhodčí smlouvy nevzdala.
Ústavní soud pro úplnost podotýká, že podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, platí, že "Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení." Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti například namítal, že v jeho věci byl rozhodce "samozvaný, jmenoval sám sebe, tedy v rozporu se zákonem", nebo že mu rozhodce nedal možnost projednat věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se, mohl podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. c), e) zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvádí, že by byl takový návrh podal.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele dojít nemohlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Návrhu stěžovatele na náhradu nákladů za zastoupení advokátem vyhovět nelze. Tomu brání již samo odmítnutí ústavní stížnosti (srov. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: "a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta..."). Ostatně, v obecném ustanovení §62 odst. 3 zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu