ECLI:CZ:US:2010:1.US.2781.09.1
sp. zn. I. ÚS 2781/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 3 T 147/2008, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 12 To 472/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 6 Tdo 655/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, především práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byli stěžovatel a spoluobviněný P. V. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl stěžovateli podle §247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu v okrese T. na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Trestný čin měli stěžovatel a V. spáchat krádežemi automobilů sedmi skutky a tento čin spáchali vloupáním. Stěžovatel F. S. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 5. 2005, sp. zn. 2 T 126/2004, odsouzen ze trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem jeho výkonu do 2. 1. 2011. Napadeným usnesením krajského soudu bylo odvolání (mj. stěžovatele) zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání (mj. stěžovatele) odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uvedeno v §265b tr. ř.
II.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
1) Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují to, co uplatnil již před nalézacím soudem a v odvolání, kterými se nalézací soud i odvolací soud již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Proto na napadená rozhodnutí obecných soudů a na jejich odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09).
V konkrétnostech lze uvést zejména následující.
2) Stěžovatel namítá, že hlavní usvědčujícím důkazem proti němu byla výpověď spoluodsouzeného V. Tento důkaz však nebyl soudem prvního stupně proveden, neboť soud se spokojil pouze s odkazem na výslech v přípravném řízení.
S touto námitkou se však řádně vypořádal (například) odvolací soud. Kupříkladu konstatoval (na s. 4-5 napadeného usnesení), že "Okresní soud konfrontoval výpověď obžalovaného V. s dalšími provedenými důkazy. Obžalovaný V. se k trestné činnosti doznal a usvědčil i obžalovaného S., jehož obhajoba (že se na trestné činnosti nepodílel, že jen obžalovaného V. vozil do krkonošských obcí a že jen sháněl kupce na auta) se jeví jako nevěrohodná a nelogická... Výpověď obžalovaného V. je v souladu s dalšími provedenými důkazy, které okresní soud u jednotlivých bodů trestné činnosti uvedených v rozsudku rozvedl.", dále uvedl (na s. 4-5 napadeného usnesení), že "Je pravda, že obžalovaný V. vypovídal zejména v přípravném řízení a u hlavního líčení se převážně na tuto výpověď odkázal. Za rozhodující však krajský soud považuje, že svou výpověď z přípravného řízení obžalovaný (tj. V.) nijak nezpochybnil a že jí byl proveden důkaz - u hlavního líčení byla přečtena podle §207 odst. 2 tr. ř."
Nelze též přehlédnout, že pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, že se nalézací soud spokojil pouze s odkazem na výslech spoluobžalovaného V. v přípravném řízení - tedy že V. sám nevyslechl - pak toto mohl a měl právě před nalézacím soudem namítat. Při hlavním líčení dne 15. 10. 2008 před nalézacím soudem - kdy uvádí spoluodsouzený V. (spíše lakonicky), že trvá na své výpovědi a že nechce nic měnit ani doplnit - však ani stěžovatel ani jeho obhájce na to nereagovali a tuto námitku (uplatněnou až v ústavní stížnosti) nevznesli (srov. č. l. 819). Konkrétně stěžovatel ani jeho obhájce nic nenamítali ani tehdy, když byla předtím podle §207 odst. 2 tr. řádu čtena výpověď spoluobžalovaného V. v hlavním líčení u nalézacího soudu (srov. č. l. 797). Tuto procesní námitku vznesenou až v ústavní stížnosti by proto bylo navíc možné považovat za nepřípustnou.
3) Stěžovatel dále namítal procesní vadnost provedených rekognicí. Tuto námitku původně vyslovil jen neurčitě, neboť toliko uvedl, že "tyto úkony v průběhu řízení doznávaly značných změn". Až posléze svou námitku konkretizoval tak, že rekognice byla "nejprve uskutečněna pomocí fotografií stěžovatele a až následně ukázáním osoby stěžovatele in natura".
I s touto námitkou se však řádně vypořádal odvolací soud, který konstatoval (na s. 5 napadeného usnesení), že "Byly sice nejprve prováděny rekognice dle fotografií, ale je důležité, že ty bezprostředně nepředcházely rekognicím ukázáním osoby "in natura" (§104b odst. 4 tr. ř.) a že svědkové obžalovaného S. označili i u hlavního líčení."
Lze toliko dodat, že s touto právní argumentací - především, že rekognice dle fotografií bezprostředně nepředcházely rekognicím ukázáním osoby "in natura" - §104b odst. 4 tr. ř. - stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje, tím méně ústavně právně. Toliko staví svůj názor o procesní nepoužitelnosti provedených rekognicí do kontrapozice vůči závěru odvolacího soudu, aniž by jej konkrétně odůvodnil.
4) Stěžovatel dále kritizovall existenci tzv. opomenutého důkazu, tj. svého důkazního návrhu, aby bylo metodou digitální separace získáno přesnější vyhodnocení obrazových záznamů z kamerových systémů - srov. s. 3 ústavní stížnosti; ten prý odvolací soud odmítl, aniž by to racionálně odůvodnil.
Nicméně, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu, stěžovatel citovaný návrh důkazu (před odvolacím soudem, jak tvrdí v ústavní stížnosti) nevznesl, tudíž se z logiky věci nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz. Naopak v protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem ze dne 28.1.2009 je uvedeno, že nejsou návrhy na doplnění dokazování (srov. č. l. 911) a samotný stěžovatel v závěrečném návrhu při tomto veřejném zasedání uvedl, že "Mám jiné starosti, nedokážu se na tohle všechno soustředit."
5) Stěžovatel konečně prohlašuje, že spoluodsouzený V. měl motiv mu přitížit, neboť se snažil krýt před trestním stíháním osobu, která by byla jeho osobou blízkou. Již na první pohled jde o tvrzení toliko spekulativní. K tomu lze poukázat například na relevantní část odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (s. 4-5), kde je vysvětleno, že lze vycházet z výpovědi V. (pozn.: i shora citované) "Okresní soud konfrontoval výpověď obžalovaného V. s dalšími provedenými důkazy. Obžalovaný V. se k trestné činnosti doznal a usvědčil i obžalovaného S., jehož obhajoba (že se na trestné činnosti nepodílel, že jen obžalovaného V. vozil do krkonošských obcí a že jen sháněl kupce na auta) se jeví jako nevěrohodná a nelogická... Výpověď obžalovaného V. je v souladu s dalšími provedenými důkazy, které okresní soud u jednotlivých bodů trestné činnosti uvedených v rozsudku rozvedl." (dále též s. 5 konec 1. odstavce napadeného usnesení odvolacího soudu).
V.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic protiústavního vytknout. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Z ústavněprávního pohledu obstojí i napadené usnesení Nejvyššího soudu, který v podstatě toliko aproboval ústavně konformní závěry soudů nižších. Sám stěžovatel pak dovozuje protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu především právě z toho, že týž údajné protiústavní pochybení soudů ostatních nereparoval.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Se zřetelem k tomu nepřicházelo v úvahu - z povahy věci - vyhovět návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu