ECLI:CZ:US:2010:1.US.2893.09.1
sp. zn. I. ÚS 2893/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 1. července 2010 sp. zn. I. ÚS 2893/09 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2587/2007-170 ze dne 25. srpna 2009, jímž bylo zamítnuto a odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 675/2006-150 ze dne 5. prosince 2006, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelova žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč za poškození vozidla padajícím stromem nacházejícím se na pozemku ve vlastnictví města Šumperka (první žalovaný), spravovaném druhým žalovaným, byla zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 675/2006-150 ze dne 5. prosince 2006 se ve výroku I větě třetí a ve výroku II větě druhé zrušuje.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2587/2007-170 ze dne 25. srpna 2009, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 40 Co 675/2006-150 ze dne 5. prosince 2006 a odmítnuto jeho dovolání proti výroku o nákladech řízení; rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku č. j. 15 C 292/2003-125 ze dne 9. prosince 2005 tak, že jeho žaloba proti žalovaným (město Šumperk a Podniky města Šumperka, a. s.) byla zamítnuta a byla mu uložena povinnost náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 276 Kč a nákladů odvolacího řízení ve výši 25 164 Kč druhému žalovanému. Označeným mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že žalobní základ nároku je vůči oběma žalovaným opodstatněný a rozhodnutí o nákladech řízení bylo odloženo až do konečného rozhodnutí ve věci. Napadenými rozhodnutími byla prý porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Dovolací soud se podle jeho názoru náležitě nevypořádal se všemi námitkami, které v dovolání uplatnil. Nesouhlasí se závěrem soudu, že shodnými přednesy účastníků u odvolacího jednání bylo zjištěno, že druhý žalovaný jako jeden ze solidárně zavázaných dlužníků uhradil prostřednictvím pojišťovny požadovanou náhradu škody. Poukázal na to, že oba žalovaní setrvali u odvolacího jednání na svém odvolání proti mezitímnímu rozsudku, požadovali jeho změnu a zamítnutí žaloby pro věcnou nedůvodnost. Druhý žalovaný také popřel, že by k úhradě s jeho souhlasem došlo.
Oba soudy (dovolací i odvolací) nevzaly podle názoru stěžovatele náležitě v úvahu, že předmětem přezkumu v odvolacím řízení byl mezitímní rozsudek, kterým bylo rozhodnuto pouze o základu věci, a nikoliv o výši nároku. Odvolací soud však změnil tento rozsudek tak, že rozsudek mezitímní nahradil rozsudkem konečným, což je v rozporu se zásadou dvojinstančního řízení.
Stěžovatel rovněž vyslovil nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat výrok o nákladech řízení. Podle jeho názoru toto omezení nevyplývá výslovně z ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu, nelze je dovodit ani výkladem a nelze použít ani dovolacím soudem zmiňované usnesení sp. zn. 29 Odo 874/2001, které - podle jeho názoru - řeší případ odlišný. V předmětné věci je jednoznačně zřejmé, že problematika rozhodnutí ve věci samé a rozhodnutí o nákladech řízení spolu neoddělitelně souvisejí, neboť právě formalistický přístup odvolacího soudu k posuzování otázky úspěchu ve věci samé vedl k absurdní situaci, kdy stěžovatel měl na jedné straně plný úspěch, neboť dosáhl zaplacení celé vymáhané pohledávky, naproti tomu byl však tento úspěch majetkově znehodnocen tím, že byl nespravedlivě zavázán k náhradě nákladů řízení účastníkovi, který nebyl v právu.
Stěžovatel dále vytýká rozsudku odvolacího soudu jeho vnitřní rozpornost a nelogičnost. Z odůvodnění lze prý dovodit, že odvolací soud považuje za věcně správný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně; na druhé straně však (v logickém rozporu s tím) mění tento rozsudek tak, že žalobu zamítá, nepřiznává úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči oběma žalovaným a dokonce zavazuje stěžovatele k úhradě nákladů řízení druhému žalovanému, jehož odpovědnost byla správně mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně uznána.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje právní posouzení obecných soudů. Důvody, pro které odvolací soud změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl konečným rozsudkem, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž v plném rozsahu odkázal. Uvedl, že v odvolacím řízení vzal v úvahu jen to, co za řízení vyšlo najevo a co se událo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tedy plně respektoval zásady neúplné apelace. Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal na to, že bylo zbytečné vyjadřovat se k jednotlivým námitkám stěžovatele za situace, kdy jeho pohledávka byla uhrazena, a předmět řízení tak odpadl. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 292/2003 vedený u Okresního soudu v Šumperku. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce; žalobou se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč pro poškození vozidla, které bylo s povolením ČSOB zaparkováno na jejím parkovišti a bylo poškozeno padajícím stromem nacházejícím se na pozemku ve vlastnictví města Šumperka (první žalovaný), spravovaném obchodní společností Podniky města Šumperka, a. s. (druhý žalovaný). Na základě rozsáhlého dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že je účelné rozhodnout nejdříve mezitímním rozsudkem, a to s ohledem k nutnosti dalšího dokazování ve vztahu k výši škody. Rozsudkem č. j. 15 C 292/2003-125 ze dne 9. 12. 2005 rozhodl tak, že základ žalobního nároku je vůči oběma žalovaným opodstatněný; ve výroku II rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že oba žalovaní odpovídají za škodu společně a jejich odpovědnost je společná a nerozdílná; první žalovaný odpovídá jako vlastník nemovitostí za porušení prevenční povinnosti podle §415 a 420 občanského zákoníku, druhý žalovaný rovněž odpovídá za porušení prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku a za porušení smluvní povinnosti z mandátní smlouvy podle §420 občanského zákoníku. Mandátní smlouva - uvedl soud prvního stupně - byla sice uzavřena mezi žalovanými, avšak porušení této povinnosti zasáhlo do práv stěžovatele, a proto je zde dána odpovědnost za škodu ve vztahu ke stěžovateli. Dále prohlásil, že odpovědnost za škodu by byla dána i v případě posouzení odpovědnosti jako objektivní podle §420a občanského zákoníku, neboť pád stromu byl zapříčiněn hnilobou uvnitř stromu (nelze tedy hovořit o případné neodvratitelné okolnosti nemající původ v provozu).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem č. j. 40 Co 675/2006-150 ze dne 5. 12. 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce (stěžovatel) a první žalovaný nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; stěžovateli uložil povinnost zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24 276 Kč; žalovaným uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů částku 1 700 Kč; vyslovil, že stěžovatel a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; konečně uložil stěžovateli povinnost zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 164 Kč. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení vyšlo najevo, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně Česká pojišťovna, a. s., na základě pojistné smlouvy uzavřené s druhým žalovaným poskytla stěžovateli jako poškozenému pojistné plnění ve výši 100 000 Kč, představující v tomto řízení stěžovatelem uplatněný nárok. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce potvrdil přijetí plnění odpovídajícího výši žalobního nároku, současně však setrval na podané žalobě s požadavkem potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Odvolací soud - s odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku - dále uvedl, že okamžikem poskytnutí plnění pojistitelem druhého žalovaného ve výši žalobního nároku dluh obou žalovaných vůči stěžovateli zanikl a předmět sporu odpadl. Způsobu plnění pojistitele v dané věci - přímo poškozenému (stěžovateli) - odpovídá, že plněno bylo z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, a tedy pojistitel za pojištěného (druhého žalovaného) nahradil škodu. V předmětném sporu stěžovatel (poškozený) uplatňoval k náhradě částku přesně odpovídající tomu, co za druhého žalovaného z titulu náhrady škody bylo pojistitelem zaplaceno; soudu proto nepřísluší posuzovat jiné otázky než ty, které se vztahují k předmětu sporu. K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud uvedl, že podle výsledku řízení před soudy obou stupňů vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů žalovaným, neboť stěžovatel, jemuž žalovaná částky byla v plné výši uhrazena, "nedisponoval předmětem žaloby ve smyslu zpětvzetí žaloby". Podle závěru odvolacího soudu byl stěžovatel i v řízení před soudem odvolacím procesně neúspěšný, a proto právo na náhradu nákladů řízení rovněž žalovaným vzniklo.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 25 Cdo 2587/2007-170 ze dne 25. 8. 2009 dovolání proti měnícímu výroku zamítl; dovolání proti ostatním výrokům pak odmítl. K zamítavému výroku uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že informaci o poskytnutém plnění pojistitelem čerpal odvolací soud z přednesu právního zástupce stěžovatele při jednání dne 28. 11. 2006 a druhý žalovaný do protokolu potvrdil, že šlo o plnění z odpovědnosti za škodu. Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu a přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Dovolací soud rovněž konstatoval, že nelze odvolacímu soudu vytýkat neprovedení důkazů pojistnou smlouvou nebo dotazem u pojišťovny ohledně pojistného plnění, protože v řízení je soud povinen provést jen takové důkazy, které jsou potřebné ke zjištění rozhodných skutkových okolností; navíc žádný z účastníků takový důkaz nenavrhl. Dovolací soud se také ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka stěžovatele z titulu odpovědnosti za škodu zanikla splněním, a předmět sporu tedy odpadl. Uvedl - vzhledem k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. - že jestliže byl nárok stěžovatele v mezidobí uspokojen a skutkové okolnosti se po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně změnily, odvolací soud správně rozhodl na základě změněného skutkového stavu. Posouzením rozhodnutí o nákladech řízení se dovolací soud nezabýval vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné; proto je v tomto rozsahu odmítl.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost - která v podstatě směřuje proti rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení - je částečně důvodná.
Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů či jejich části.
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu. To pak platí i tehdy, stane-li se tak např. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Proto výrok založený na věcně nesprávném odůvodnění nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát.
Právě taková situace však v souzené věci nastala.
Ze spisu vyplývá, že plnění, které bylo předmětem sporu, uhradil pojistitel (Česká pojišťovna, a. s.) za druhého žalovaného až poté, kdy byl vynesen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Do té doby byla žaloba stěžovatele podána oprávněně a také soud prvního stupně řádně ve věci jednal a rozhodl. Skutkové okolnosti se změnily teprve v průběhu odvolacího řízení, což odvolací soud zhodnotil a věcně žalobu zamítl; uvedené okolnosti však - podle přesvědčení Ústavního soudu - odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím řádně neposoudil. Ze spisu totiž jednoznačně neplyne, kdy pojišťovna poskytla vůči stěžovateli pojistné plnění; to může mít význam při úvaze o tom, kdy mohl stěžovatel vzít žalobu zpět, a ovlivnit tak výši nákladů řízení i před soudem odvolacím. Zde spatřuje Ústavní soud pochybení odvolacího soudu, které zasáhlo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává.
Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výroku I větě třetí a ve výroku II větě druhé zrušil [§82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Námitce stěžovatele týkající se věci samé však Ústavní soud nepřisvědčil; právní názor, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud a který byl potvrzen i soudem dovolacím, je totiž výsledkem ústavně konformní aplikace podústavního práva obecnými soudy. Ostatně, podle obsahu spisu byla stěžovateli pohledávka uhrazena, takže předmět řízení již odpadl. Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve výroku I prvé větě, jíž byla žaloba zamítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, to je založeno na ustálené rozhodovací praxi tohoto soudu, která je ústavně konformní. Ve vztahu k němu byla tedy ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konečně dospěl k názoru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).