ECLI:CZ:US:2010:1.US.2930.09.1
sp. zn. I. ÚS 2930/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-41, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce byly určeny částkou 5 950 Kč, ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 049 Ex 327/09-18 vydaným JUDr. Janou Fojtovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Pelhřimov.
Výrok
I. Postupem porušujícím právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-41 zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. 11. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že již téměř měsíc před doručením příkazu k úhradě nákladů exekuce dobrovolně uhradila exekucí vymáhanou pohledávku ve výši 7 400 Kč. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce následně podala námitky. V návaznosti na tyto námitky Okresní soud v Českém Krumlově příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že se náklady exekuce určují částkou 5 950 Kč. Podle stěžovatelky je ale nepochybné, že splnila svůj dluh dobrovolně, mimo rámec probíhající exekuce. Z tohoto důvodu oprávněné společnosti AVALON POZEMKOVÁ, s. r. o., (dále též jen "oprávněná") přísluší podle názoru stěžovatelky náhrada nákladů jen za podmínky, že vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování práva. Oprávněná svým podáním došlým okresnímu soudu ze dne 28. 7. 2009 navrhla částečné zastavení exekuce s odůvodněním, že dne 8. 7. 2009 obdržela částku 6 600 Kč a 800 Kč. Plnění oprávněné bylo stěžovatelkou poskytnuto dobrovolně mimo exekuční řízení ještě před doručením usnesení okresního soudu a stalo se tak bezprostředně poté, kdy bylo právní zástupkyní oprávněné sděleno číslo účtu, na který měla stěžovatelka své plnění uhradit. Stěžovatelka se proto domnívá, že v daném případě soudní exekutorce ani oprávněné nevznikly žádné účelně vynaložené náklady v souvislosti s nařízením a prováděním exekuce a exekucí nemohlo být nic vymoženo. Jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka, s ohledem na znění §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, nelze za plnění vymožené exekutorem pro účely určení odměny exekutora považovat plnění uhrazené stěžovatelkou bez přímé účasti exekutora a také úhradu hotových výdajů může exekutor požadovat pouze v souvislosti s plněním, které se považuje za vymožené exekutorem.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále namítala, že oprávněná uplatnila u okresního soudu nárok na zaplacení celkem 18 305 Kč šesti žalobami. Tímto postupem oprávněné se stěžovatelka cítí být poškozena, neboť tento postup vedl k neúměrnému zvyšování nákladů řízení. Úhradu nákladů řízení ve výši 45 600 Kč na účet oprávněné provedla stěžovatelka dne 8. 7. 2009, i když zamýšlela uhradit tyto náklady již dříve, neboť se právní zástupce stěžovatelky snažil ihned po doručení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích informovat o číslu účtu oprávněné. Podle názoru stěžovatelky nezachovala oprávněná při výkonu rozhodnutí potřebnou míru pečlivosti a její postup byl v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že náklady exekuce a náklady oprávněné nárokované u každého řízení jednotlivě několikanásobně převyšují náklady v případě podání jediného návrhu. V důsledku bezdůvodného a nemravného jednání a postupu oprávněné vznikají stěžovatelce další náklady spojené s bráněním jejího práva.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil okresní soud a soudní exekutorka. Okresní soud v Českém Krumlově odkázal na písemné vyhotovení soudního rozhodnutí. Soudní exekutorka JUDr. Jana Fojtová uvedla, že poté, co jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 6. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-12 o nařízení exekuce spolu s jejím pověřením, začala zjišťovat majetek povinné a katastrálnímu pracovišti bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Dne 16. 7. 2009 byla vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné přímo soudní exekutorce zaplacena. Až dne 26. 7. 2009 se soudní exekutorka dozvěděla, že vymáhaná pohledávka byla oprávněné již dne 8. 7. 2009 zaplacena.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 11 Nc 743/2009, z něhož zjistil následující skutečnosti:
7. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. 2. 2009 č. j. 6 C 87/2009-15 bylo zastaveno řízení žalobkyně (tj. oprávněné společnosti AVALON POZEMKOVÁ, s. r. o.) proti stěžovatelce, neboť stěžovatelka uhradila dlužnou částku původnímu věřiteli. Obecný soud určil, že náklady právního zastoupení ve výši 6 600 Kč je stěžovatelka povinna zaplatit oprávněné, neboť to byla ona, kvůli níž bylo řízení zastaveno. Odvolací soud (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 22 Co 925/2009) usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil (č. l. 7-9). Exekuční titul, dle něhož měly být vymáhané pohledávky zaplaceny do tří dnů od právní moci k rukám právní zástupkyně oprávněné, byl doručen stěžovatelce dne 6. 5. 2009.
8. Dne 28. 5. 2009 podala oprávněná návrh na nařízení exekuce, neboť povinný dobrovolně nesplnil svoji povinnost uhradit dlužnou částku. Dne 11. 6. 2009 byla usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 11 Nc 743/2009-12 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 6 600 Kč (ta představovala náklady nalézacího řízení) a nákladů odvolacího řízení ve výši 800 Kč a nákladů této exekuce včetně nákladů oprávněné (č. l. 12-13). Provedením exekuce soud pověřil JUDr. Janou Fojtovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Pelhřimov. Toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce 6. 8. 2009.
9. Příkazem k úhradě soudní exekutorky ze dne 16. 7. 2009 byly určeny náklady exekuce v částce 7 795 Kč a náklady oprávněné v částce 5 100 Kč. Tyto náklady byly uhrazeny dne 16. 7. 2009 (č. l. 21), kdy celou dlužnou částku osobně soudní exekutorce uhradil právní zástupce stěžovatelky. Dne 26. 7. 2009 došel okresnímu soudu návrh oprávněné na částečné zastavení řízení, neboť stěžovatelka vykonávanou pohledávku zaplatila vkladem hotovosti na účet oprávněné dne 8. 7. 2009 (č. l. 15). Dne 8. 8. 2009 pak vznesla stěžovatelka námitky proti příkazu k úhradě, neboť vymáhanou pohledávku ve výši 7 400 Kč již uhradila dne 8. 7. 2009 na účet oprávněné.
10. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 9. 2009 č. j. 11 Nc 743/2009-41 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce změněn tak, že náklady exekuce byly určeny částkou 5 950 Kč. Okresní soud konstatoval, že soudní exekutorce byla uhrazena vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné ještě před tím, než stěžovatelce bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (to bylo doručeno až 6. 8. 2009). Dne 16. 7. 2009, tj. stejného dne, kdy bylo soudní exekutorce plněno, vydala tato příkaz k úhradě nákladů exekuce s konstatováním, že náklady exekuce a náklady oprávněné již byly zaplaceny. Poté, co bylo povinnou dobrovolně plněno, měla soudní exekutorka dle §46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, upustit od provedení exekuce a tuto skutečnost písemně oznámit soudu a těm, kterým bylo doručováno usnesení o nařízení exekuce. Okresní soud odkázal též na znění §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého náleží exekutorovi, který upustil od provedení exekuce odměna ve výši 50 % odměny. Výše minimální odměny je podle §6 této vyhlášky stanovena částkou 1 500 Kč. Exekutorovi náleží též dle §13 této vyhlášky náhrada hotových výdajů v paušální výši 3 500 Kč. Tato částka je pak navýšena o 19% DPH.
11. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V dané věci bylo od ústního jednání upuštěno.
III.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
14. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) Ústavní soud při posuzování ústavnosti vyhlášky 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "vyhláška") zformuloval základní zásady odměňování exekutorů. Podle Ústavního soudu není možno způsobovat povinnému nepřiměřenou újmu, a proto je třeba zohlednit "jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením.". Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175) se vztahoval na situaci, kdy povinný uhradil dlužné částky dobrovolně ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce a v den, kdy mu toto usnesení bylo doručeno, dobrovolně uhradil i náklady oprávněného. Ústavní soud v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebyl relevantní ani §6 odst. 3 předmětné vyhlášky stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li by v exekučním řízení vymoženo alespoň něco.
IV.
15. Shora uvedené závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc, a proto na ně Ústavní soud v podrobnostech plně odkazuje. Ústavní soud vzal za prokázané, že stěžovatelka zaplatila dlužnou částku dne 8. 7. 2009, resp. dne 16. 7. 2009 a že se tak stalo předtím, než jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce (začátek srpna roku 2009), které nabylo právní moci dne 22. 8. 2009. Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je proto třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je podle §5 odst. 1 vyhlášky výše exekutorem vymoženého plnění. V daném případě proto nemůže být duplicitní zaplacení vymáhané pohledávky oprávněné (dne 8. 7. 2009) a soudní exekutorce (dne 16. 7. 2009) (viz bod 9) stěžovatelce při určování odměny soudní exekutorky na škodu. Rozhodující skutečností je totiž to, že pověřené soudní exekutorce žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, byť duplicitně, a to ještě předtím, než jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve, než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Protože soudní exekutorka nemohla vymoci nic, neboť vymáhaná peněžitá pohledávka již zanikla, musí být základem pro určení její odměny částka nulová (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1540/08, dostupný též na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelce proto nelze uložit náhradu odměny soudního exekutora; v tomto smyslu není relevantní ani ustanovení stanovící soudnímu exekutorovi odměnu 1 500 Kč jako nejnižší možnou odměnu na základě spojení §11 odst. 1 s §6 odst. 3 vyhlášky (viz bod 9); tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, bylo-li by v exekučním řízení vymoženo alespoň něco. Podle názoru Ústavního soudu je nutno též náhradu hotových výdajů soudní exekutorky podle §13 odst. 1 předmětné vyhlášky posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle §5 a násl. této vyhlášky. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce (k nim v daném případě viz bod 5) do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.
16. Toliko jako obiter dictum se Ústavní soud vyslovil i k námitce stěžovatelky, která se cítí poškozena tím, že oprávněná uplatnila svůj nárok na zaplacení relativně malé částky šesti žalobami, což následně vedlo k neúměrnému zvýšení nákladů řízení (bod 4). Ústavnímu soudu v daném případě nebyl znám konkrétní důvod tohoto postupu oprávněné a ze spisu týkajícího se jednoho exekučního řízení nebylo možno zjistit, proč nalézací soud jednotlivé věci nespojil ke společnému řízení, tj. zda v daném případě bylo opravdu vhodné, aby obecný soud přezkoumával jemnosti každého případu přísně individuálně (k opačné situaci nevhodného rozdělování věcí srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 462/07, N 94/45 SbNU 343). Protože se problém drobení pohledávek stal nedávno předmětem zájmu denního tisku (viz článek Pavly Francové v Lidových novinách ze dne 14. 1. 2010), považuje Ústavní soud za vhodné, aby se k námitce stěžovatelky vyjádřil. Jak uvádí autorka článku v Lidových novinách, je běžnou praxí, že obecné soudy jen výjimečně slučují pohledávky, byť jde o pohledávky jedné osoby či podniku. Právě proto dnes veřejnost citelně pociťuje problém, že "dlužník musí platit za každou jednotlivou splátku náklady a odměny jak zastupujícímu právníkovi, tak i exekutorovi, ke kterému vymáhání pohledávek přejde.". Tato praxe ohrožuje schopnost dlužníka splácet samotný dluh. Ústavní soud k tomu podotýká, že podle §112 o. s. ř. může soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Toto ustanovení občanského soudního řádu je podle názoru Ústavního soudu třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Jak rezonuje ve veřejnosti (viz shora), je situace, kdy vymáhané původně dlužné částky jsou nepatrným zlomkem nákladů řízení, a především nákladů exekuce, považována za obecně nespravedlivou, neracionální a ohrožující i legitimní zájmy věřitelů, resp. jejich základní práva legitimního očekávání vrácení dluhu.
17. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že porušením základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny bylo napadeným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
18. Ústavní stížnost v části, ve které požaduje stěžovatelka zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 7. 2009, Ústavní soud odmítá podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 per analogiam zákona o Ústavním soudu s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací sféry jiných orgánů veřejné moci jako návrh zjevně nepřípustný [obdobně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849)].