ECLI:CZ:US:2010:1.US.2978.09.1
sp. zn. I. ÚS 2978/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené JUDr. Ludmilou Puršlovou, advokátkou, se sídlem Semčice 69, 294 46 Semčice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3600/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 31 Co 600/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 C 1264/2000, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas a po předložení plné moci i bez formálních vad napadla stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 7 C 1264/2000, bylo uloženo žalovanému, aby z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zaplatil stěžovatelce částku 62.821,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání obou účastníků řízení bylo toto rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 31 Co 600/2006, potvrzeno. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3600/2007.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předložila v zásadě dvě námitky: soud prvního stupně údajně provedl nedostatečně dokazování ve vztahu k peněžním prostředkům náležejícím do bezpodílového spoluvlastnictví, o nichž byla stěžovatelka přesvědčená, že v dispozici jejího bývalého manžela stále jsou. Soustředila se zejména na zprávu České spořitelny, a. s., o finančních prostředcích na účtech manžela, kterou požadovala doplnit o zprávu o vývoji vkladů za celé období manželství a další doplňující informace. Namítá, že soud vyžádal zprávu spořitelny až dva a půl roku od podání žaloby, přičemž tato zpráva podle stěžovatelky nedostatečně vypovídá o celkovém objemu finančních prostředků v SJM v rozhodném období (existence dalších, již zrušených účtů apod.). Ve druhém sledu stěžovatelka brojí proti rozhodnutí soudu, který ji přisoudil toliko 1 z celku, nikoliv obvyklou 1 ze zjištěných společných úspor. Namítá, že větší zásluhovost manžela na nabytí úspor nebyla prokázána, přičemž naopak považuje za zřejmé, že manžel s majetkem v její neprospěch manipuloval a řízení účelově prodlužoval.
Z uvedených důvodů navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatelky je nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením provedených důkazů, z nichž následně soudy činily právní závěry. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je „pouze“ to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález IV.ÚS 244/03, Sb.n.u., sv. 33, str. 47 (52-53)].
Pro účely identifikace pochybení, která mohou mít v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu ústavně právní relevanci, byly judikaturou Ústavního soudu definovány zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Za ně Ústavní soud označil jednak případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srov. nález III.ÚS 177/04, publ. in Sb. n. u., sv. 33, str. 377). První a druhá skupina případů na stěžovatelčin případ zjevně nedopadá, pod třetí skupinu spadají případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 – Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sv. 4 str. 255, sv. 31 str. 165, sv. 33, str. 377 a další). Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.
Ve vztahu k první námitce, které se týká postupu Okresního soudu v Nymburce při zajišťování důkazů od České spořitelny, a.s., Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku soudu prvního stupně plyne, že provedl důkaz zprávami České spořitelny, a. s., ze dne 6. 6. 2003 a 25. 2. 2004, z nichž zjistil zůstatky na sporožirovém účtu a vkladní knížce žalovaného. Jiné účty či vkladní knížky na jméno žalovaného ke dni rozvodu manželství (29. 12. 1997) nebyly zjištěny, přičemž Česká spořitelna, a. s., zároveň sdělila, že nevede údaje o sporožirovém účtu před rokem 1990. Protože stěžovatelka nadále setrvávala na svém tvrzení o existenci dalších finančních prostředků v dispozici manžela, poučil ji soud podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby svá tvrzení doplnila o další důkazy prokazující existenci peněžních prostředků v tvrzené výši. Stěžovatelka navrhla vesměs důkazy směřující ke zjištění existence peněžních prostředků nikoliv ke dni rozvodu manželství, nýbrž za dobu od roku 1968 po dobu trvání manželství (příjmové poměry manžela apod.), což však okresní soud považoval za nadbytečné. Krajský soud se s rozsahem provedeného dokazování ztotožnil.
Ústavní soud konstatuje, že v této situaci není dán prostor pro kasační zásah, neboť obecné soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnily, proč (na základě jakých důkazů) se neztotožnily s tvrzením stěžovatelky o existenci dalších finančních prostředků. Další účty žalovaného u České spořitelny, a. s., v řízení nebyly prokázány. K předložení důkazů o jejich existenci byla stěžovatelka dostatečně vyzvána. Ani závěr o tom, že další důkazní návrhy stěžovatelky byly irelevantní ve vztahu k podstatě rozhodování, se nejeví Ústavnímu soudu jako úvaha excesivní či svévolná.
Ve vztahu ke druhé námitce zpochybňující výši podílu účasti stěžovatelky na zjištěných, úsporách je nutno uvést, že obecné soudy své rozhodnutí rovněž náležitě odůvodnily. Při aplikaci ustanovení §150 o. z. ve znění účinném do 31. 7. 1998 založily soudy své úvahy na zjištění, že podstatná část úspor vznikla až v době rozvodového řízení, kdy již manželé 20 let nežili ve společné domácnosti a společně nehospodařili. S ohledem na odůvodnění obsažené v napadených rozhodnutích proto ani o tomto závěru nelze hovořit jako o excesivním nebo svévolném, hrubě nespravedlivém vůči stěžovatelce. Co do podrobností proto Ústavní soud považuje za dostatečné na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve světle jejích námitek, ani základní práva další, porušena nebyla. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu