ECLI:CZ:US:2010:1.US.3117.09.1
sp. zn. I. ÚS 3117/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 237/2009-222 ze dne 8. září 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 237/2009-222 ze dne 8. září 2009, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 6 C 111/2007-133 ze dne 20. října 2008, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.330.000,- Kč s příslušenstvím.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §72 odst. 3 je takovým prostředkem řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze, který je předmětem této ústavní stížnosti, podal dovolání k Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. To, že bylo podáno takové dovolání, potvrdil i Okresní soud v Rakovníku sdělením ze dne 30. 12. 2009. Ústavní soud si dále od Nejvyššího soudu vyžádal opis podaného dovolání, z něhož vyplynulo, že přípustnost dovolání stěžovatel opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V takovém případě je mu zachováno právo na podání ústavní stížnosti i tehdy, jestliže dovolací soud odmítne dovolání s odůvodněním, že se v dané věci nejednalo o rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu. Zachování lhůty k podání ústavní stížnosti vyplývá z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je tedy zřejmé, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj