ECLI:CZ:US:2010:1.US.3159.09.1
sp. zn. I. ÚS 3159/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Papežem, advokátní kancelář AK Papež, se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 2 C 167/2007, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 Co 1863/2009-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 Co 1863/2009-169, bylo ve výroku I určeno, že rozsudek soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2009, č. j. 2 C 167/2007-149) se v jeho výroku III potvrzuje. Ve výroku II usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i proti citovanému rozsudku okresního soudu (přesněji toliko proti výroku III citovaného rozsudku) podal stěžovatel ústavní stížnost, neboť se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručena ústavním pořádkem, konkrétně článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvující právo na spravedlivý proces a dále článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal proti žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") zaplacení částky ve výši 98.510,- Kč s příslušenstvím, a to "z důvodu zaviněného poškození v žalobě blíže specifikovaných movitých věcí stěžovatele". Nalézací soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009 rozhodl ve výroku I. tak, že řízení se co do částky ve výši 89.330,- Kč zastavuje. Ve výroku II rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku ve výši 9.180,- Kč s úrokem z prodlení. Ve výroku III dále stanovil, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 25.040,- Kč. Výrokem IV stanovil, že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na účet Okresního osudu v Prachaticích částku ve výši 1.219,- Kč. Stěžovatel se následně proti výroku III rozsudku Okresního osudu v Prachaticích odvolal, leč jeho odvolání nebylo vyhověno.
Stěžovatel namítal, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, neboť při rozhodování o nákladech řízení vyšly toliko mechanicky pouze z poměru částky, která mu byla, jako žalobci, v soudním řízení skutečně přiznána, a částky, ohledně níž vzal během řízení žalobu částečně zpět; řízení tedy bylo co do této částky zastaveno. Na druhou stranu soudy vůbec nezohlednily, že v soudním řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník poškodil většinu ze stěžovatelem v žalobě specifikovaných věcí (konkrétně 18 z celkových 25). Pokud došlo k tomu, že stěžovatel hodnotu některých v žalobě specifikovaných věcí neodhadl (jejich hodnotu nadsadil v domnění, že se jedná o starožitnosti), pak to bylo způsobeno jen tím, že stěžovatel je laik, nikoli odborný znalec; ostatně i soud si musel k určení hodnoty věci přibrat znalce. Je tedy prý zjevné, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení neměly soudy aplikovat §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. - kladoucí důraz na zavinění při zastavení řízení - ale měly uvážit, že se stěžovateli podařilo prokázat, že vedlejší účastník jeho věci zaviněně poškodil. Mimo to nelze prý tvrdit, že stěžovatel vzal žalobu zpět; žalobu pouze změnil, resp. vzal ji zpět částečně, a to s ohledem na výsledky znaleckých posudků, což však nelze považovat za jeho procesní zavinění. Soudy měly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvodit z ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatel prokázal poškození svých věcí vedlejším účastníkem; to, že mu soud přiznával jen část původně žalované částky bylo dáno toliko tím, že vycházel ze znaleckých posudků , na což právě citované ustanovení dopadá.
Stěžovatel konečně odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04 a ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05, z nichž vyzvedl zejména skutečnost, že i rozhodování o náklady řízení podléhá zásadám spravedlivého procesu.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 2 C 167/2007. Zjistil, že Okresní soud v Prachaticích citovaným rozsudkem č.j. 2 C 167/2007- 149 ze dne 30. 4. 2009 rozhodl tak, že řízení se co do částky ve výši 89.330,- Kč zastavuje. Ve výroku II rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku ve výši 9.180,- Kč s úrokem z prodlení. Ve výroku III dále stanovil, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení zaplatit částku ve výši 25.040,- Kč. Výrokem IV stanovil, že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na účet Okresního osudu v Prachaticích částku ve výši 1.219,- Kč. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník způsobil stěžovateli škodu tím, že mu z domu, jehož býval stěžovatel vlastníkem, vystěhoval některé věci, nikam je neuskladnil a ty byly následně povětrnosními vlivy zničeny. Odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu dovodil okresní soud z §420 odst. 1 OZ, celkovou hodnotu zničených věcí pak stanovil v souladu se znaleckými posudky (srov. č.l. 109 - 122) na částku 9.180,- Kč, tj. na částku odpovídající rozsahu předmětu řízení, v němž byl stěžovatel úspěšný. Ještě před skončením řízení před okresním soudem, poté co byly vypracovány zmíněné znalecké posudky, vzal stěžovatel žalobu částečně zpět, a to pro částku 89.330,- Kč s příslušenstvím (srov. č.l. 130). Okresní soud konstatoval, že ne u všech věcí v žalobě uvedených se stěžovateli podařilo prokázat, že je vystěhoval vedlejší účastník, resp. že byly zničeny v souvislosti s aktivitou vedlejšího účastníka, popřípadě že by je tento zadržoval u sebe. Na druhou stranu u věcí, u nichž bylo prokázáno, že byly poškozeny (zničeny) v souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka, se stěžovateli nepodařilo prokázat v žalobě původně požadovanou a často také velmi vysokou cenu; naopak hodnota věcí stěžovatele, které vedlejší účastník poškodil, byla znaleckými posudky stanovena na výše uvedených 9.180,- Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle poměru úspěchu účastníků ve věci (§142 odst. 2 o. s. ř.); zde vypočítal úspěch vedlejšího účastníka v rozsahu 90,7 % a úspěch stěžovatele v rozsahu 9,3 %. Soud dále vyšel z ustanovení §146 odst. 2, věty první o. s. ř., podle něhož pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.
Proti výroku tohoto rozhodnutí o nákladech řízení (tedy proti výroku III prvostupňového rozhodnutí) se stěžovatel odvolal. Namítal, že ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. nemělo být v dané věci vůbec aplikováno. Podle stěžovatele nedošlo ke zpětvzetí žaloby, avšak pouze k částečnému zpětvzetí žaloby, nadto k tomuto procesnímu úkonu byl donucen s ohledem na závěry znaleckých posudků. Podstata sporu však spočívala v otázce, zda žalovaný způsobil žalobci škodu v důsledku porušení právní povinnosti; to se přitom stěžovateli podařilo prokázat a nemůže mu jít k tíži to, že určité kusy nábytku považoval za hodnotné starožitné věci. Bral-li žalobu částečně zpět, nečinil tak co do vlastního nároku na náhradu škody, ale pouze co do části celkové hodnoty poškozených věcí; při takovém posouzení je pak nutno uznat, že stěžovatel byl v žalobním nároku plně úspěšný. Napadený rozsudek by proto měl být změněn tak, aby stěžovateli byla přiznána plná náhrada nákladu řízení.
Citovaným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 Co 1863/2009, byl odvoláním napadený rozsudek byl ve svém výroku III potvrzen, neboť okresní soud - podle názoru krajského soudu - rozhodl o náhradě nákladů řízení zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou. Podle krajského soudu je především nutné odmítnout rozlišování procesních následků ve smyslu §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. mezi částečným zpětvzetím a zpětvzetím žaloby. Vždy se posuzuje, jakého procesního úspěchu žalobce v řízení dosáhl, a to ve vztahu k tomu, co bylo v řízení původně žalováno. Názor prezentovaný stěžovatelem v odvolání by v konečném důsledku znamenal, že by částečným zpětvzetím žaloby v průběhu řízení bylo možné se zbavit povinnosti k úhradě nákladů řízení, pokud by žalobce zjistil, že s ohledem na výsledky dokazování neprokáže plnou důvodnost žalovaného nároku. Prvostupňový soud řešil otázku vzniku škody a odpovědnosti vedlejšího účastníka za ni jako předběžnou otázku ve vztahu k žalované částce; posouzení této předběžné otázky však nevypovídá o rozsahu, v němž měl stěžovatel ve věci úspěch či neúspěch. Zpětvzetím žaloby totiž stěžovatel chtěl - podle krajského soudu - pouze předejít zamítnutí žaloby, a to jak v části, kde poškození (zničení) věcí vedlejším účastníkem neprokázal, tak v části, kde je sice prokázal, ale jejich hodnotu nadsadil.
III.
Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně rekapituloval genezi řízení; zejména zdůraznil, že poměr úspěchu a neúspěchu stěžovatele v řízení posoudil ve vztahu k relevantním ustanovením občanského soudního řádu týkajících se náhrady nákladů řízení v širších souvislostech, tedy i vzhledem k počtu věcí, u nichž bylo prokázáno zaviněné poškození vedlejším účastníkem. Krajský soud v Českých Budějovicích se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soudu vyjádření Okresního soudu v Prachaticích za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozhodnutím nic nového nepřinášelo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení, z nichž tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně zasahovat nepřísluší; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle, mající charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. I přes široký prostor k úvaze, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje, zůstává ovšem i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006).
Podle přesvědčení Ústavního soudu těmto požadavkům obě napadená rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich výroky o náhradě věcí) vyhovují.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky, za nichž lze aplikovat ustanovení §142 odst. 3, §142 odst. 2 a §146 odst. 2, první věta o. s. ř. K této námitce (jehož i k námitce stěžovatelem provedené diferenciace mezi "částečným" a "úplným" zpětvzetím žaloby) poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení Již jen z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že oba soudy řešily tyto otázky v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jejich právními závěry, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich názory a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že je jejich rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal. Na základě provedených důkazů oba soudy dovodily, že se stěžovateli podařilo prokázat jen u některých věcí jejich poškození (zničení) vedlejším účastníkem; nadto hodnotu těchto věcí nepřiměřeně nadsadil. Stěžovatel byl tedy se svým nárokem úspěšný jen v nepatrné (menší) části částky původně žalované; o důvodnosti původně žádaného nároku navíc soudy díky procesnímu postupu stěžovatele (částečnému zpětvzetí žaloby) vůbec rozhodovat nemohly. Této situaci pak přizpůsobily i rozhodnutí o nákladech řízení. Svoje řešení přitom přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily a sám Ústavní soud nemá, co by v této souvislosti k věci dodal.
Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. To však nezjistil.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná a vyhovující i dosavadní judikatuře Ústavního soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 1997/09 (kde je řešen vztah mezi §146 odst. 2 věta první o.s.ř. a §142 odst. 3 o.s.ř.) a přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 549/06 a nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 351/05 (ve vztahu k výkladu §146 odst. 2 o.s.ř.).
Stěžovatel rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 1/04 a ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 257/05. K tomu Ústavní soud poznamenává, že prvně vzpomínaný nález zde nelze aplikovat již jen proto, že v uvedené věci k zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. vůbec nedošlo; u druhého citovaného nálezu stěžovatel přehlíží, že stěžovatelka v tam řešené věci měla - na rozdíl od nynějšího stěžovatele - meritorně vzato plný úspěch, a navíc stanovení výše jejího nároku bylo - i s ohledem na její společenské a zdravotní omezení - skutečně velmi složité.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu