ECLI:CZ:US:2010:1.US.3189.08.1
sp. zn. I. ÚS 3189/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: ÚAMK, a. s., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, zastoupeného Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 291/24, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2006, čj. 17 C 98/97 - 197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, čj. 18 Co 355/2006 - 209, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2006, čj. 17 C 98/97 - 211, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, čj. 18 Co 79/2007 - 230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2008, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2006 byl zamítnut jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Dalším usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2006 bylo odvolání stěžovatele, doručené soudu dne 7. 3. 2006, odmítnuto a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007 bylo toto usnesení soudu prvního stupně rovněž potvrzeno.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, čj. 11 Cmo 43/2008 - 68, postoupeném Ústavnímu soudu Městským soudem v Praze, bylo zjištěno, že jím bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2007, čj. 65 C 20/2007 - 37. Jedná se o usnesení, kterým Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, zamítl žalobu stěžovatele pro zmatečnost, podanou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 3. 2006, čj. 17 C 98/97 - 197, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, čj. 18 Co 355/2006 - 209, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2006, čj. 17 C 98/97 - 211, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, čj. 18 Co 79/2007 - 230.
Na žádost Ústavního soudu o zapůjčení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 17 C 98/97, mu zmíněný soud sdělil, že tento spis byl zaslán Městskému soudu v Praze k jeho spisu sp. zn. 65 C 20/2007. Dopisem ze dne 17. 2. 2010 sdělil obvodní soud Ústavnímu soudu, že jeho spis byl dne 26. 2. 2009 zaslán, s dovoláním, spolu se spisem sp. zn. 65 C 20/2007 Městského soudu v Praze, na Nejvyšší soud ČR a je tam doposud.
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel podal, proti stejným rozhodnutím, která napadl ústavní stížností, žalobu pro zmatečnost, aniž by Ústavní soud o této skutečnosti informoval. O jeho žalobě rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2007, čj. 65 C 20/2007 - 37, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008 čj. 11 Cmo 43/2008 - 68. Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu, jako soudu odvolacího, bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který o něm dosud nerozhodl.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Směřuje proti rozhodnutím odvolacího soudu (viz shora), která však nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem ke skutečnosti, že zmíněná rozhodnutí byla napadena žalobou pro zmatečnost, bude posledním prostředkem v předmětné věci rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, podaném proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu