ECLI:CZ:US:2010:1.US.3264.09.1
sp. zn. I. ÚS 3264/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti JUDr. K. H., advokáta, proti rozhodnutí předsednictva Akademického senátu Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 16. října 2009, bodu I., II. a III., rozhodnutí Akademického senátu Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 2.1istopadu 2009 o výsledcích prvního kola první volby kandidáta na děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni a rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni o jmenování JUDr. J. P. děkanem Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. prosince 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl jedním ze dvou uchazečů o kandidaturu na děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále jen "FP ZČU"), jehož volba proběhla v Akademickém senátu FP ZČU (dále jen "AS") dne 2. 11. 2009. Z přiloženého zápisu z prvního kola volby (8. bod přílohy ústavní stížnosti) vyplývá, že kandidátem na funkci děkana FP ZČU pro funkční období 2009-2013 byl zvolen JUDr. J. P. V zápise se uvádí, že z 18 odevzdaných hlasů byl 1 neplatný, 6 bylo odevzdáno ve prospěch stěžovatele a 11 pro vítězného uchazeče. Toho následující den, jak je uvedeno v ústavní stížnosti, rektor ZČU doc. Ing. J. P. CSc. skutečně do funkce děkana jmenoval.
Stěžovatel namítal rozpor volby kandidáta na děkana s ustanovením čl. 40 odst. 3 volebního a jednacího řádu AS a s navazujícím usnesením AS ze dne 7. 10. 2009, podle kterých návrh na kandidaturu na děkana FP podává navrhovatel ve dvou vyhotoveních předsedovi AS. Dne 16. října 2009 totiž byla zveřejněna listina, označená jako "Volby kandidáta na děkana", podle níž bylo návrhy nutno odevzdat k rukám sekretářky děkana pí. J. H.
Stěžovatel uvedl, že "obsah této listiny nejen obchází volební a jednací řád a usnesení senátu, ale vytvořil i reálný pocit rizika pro navrhovatele, kteří by chtěli navrhnout jiné osoby, než pověřeného děkana, jehož sekretářce se návrhy, v rozporu s usnesením senátu a vnitřním předpisem fakulty, měly doručovat. Zároveň [podle stěžovatele] vyvolával obavy z ohrožení svobody voleb".
Podle tvrzení stěžovatele byl jediným platně podaným návrhem na kandidaturu na děkana ten, který předložila v jeho prospěch studentka FP ZČU K. L. Stěžovatel proto napadl body I. až III. usnesení předsednictva AS ze dne 16. října 2009, podle nichž předsednictvo AS určilo podle čl. 40 odst. 4 volebního a jednacího řádu AS, že na základě usnesení AS ze dne 7. října 2009 bylo platně podáno devět návrhů na kandidáta na děkana, a to osm na kandidáta JUDr. J. P. a jeden na kandidáta JUDr. K. H., a že nebylo platně podáno šest návrhů na kandidáta na děkana, přičemž podrobnosti byly uvedeny v "Protokolu o podaných návrzích na kandidáta na děkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni pro volbu kandidáta na děkana, která se bude konat dne 2. listopadu 2009", který byl přílohou napadeného usnesení (obsažen v bodu 6 přílohy k ústavní stížnosti).
Stěžovatel uvedl, že pokud akademický senát k volbě připustil osobu, která byla podle jeho názoru přihlášena v rozporu s volebním řádem a přítomný rektor nezasáhl, bylo tím zkráceno stěžovatelovo právo na spravedlivou volbu. Pokud by podle něj akademický senát vybíral z jediného kandidáta, a to stěžovatele, byla by pravděpodobnost, že by byl zvolen, daleko větší. Stěžovatel se dále domníval, že volební řád má kogentní povahu a volební vyhláška upravující volbu se od něj nemůže a nesmí odchýlit. Podle jeho vyjádření je vnitropodnikový normativní akt závazný pokud není v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Zároveň stěžovatel uvedl, že proti napadenému usnesení neměl možnost nápravy, neboť volební a jednací řád AS stanoví, že je konečné a upozornil na chyby v zápise z jednání AS konaného dne 2. 11. 2009, kde byly námitky proti usnesení předsednictva AS vzneseny.
V ústavněprávní rovině stěžovatel opřel svoji ústavní stížnost o tato ustanovení, citovaná v petitu stížnosti: čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Zároveň však uvedl, že ve věci rozhodnutí předsednictva akademického senátu, akademického senátu i rektora byl podán jiný opravný prostředek - odvolání i správní žaloba. Je podle něj však sporný charakter těchto rozhodnutí i to, zda jej lze napadnout správní či jinou žalobou, proto stěžovatel "pro jistotu a možná nadbytečně a předčasně podal i tuto ústavní stížnost".
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); zejména se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvedl, že proti napadeným rozhodnutím podal jak odvolání, tak správní žalobu (ačkoliv tyto opravné prostředky dále ve své stížnosti nespecifikuje).
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79). Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost tvoří v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Stěžovatelem uváděná spornost opravných prostředků, které se mu otevírají v rámci podústavního práva, pod uvedenou výjimku z nepřípustnosti předčasně podané ústavní stížnosti zjevně nespadá. Ačkoliv je pravdou, že orgány aplikace práva k otázce možnosti přezkumu jmenování děkanů fakult veřejných vysokých škol nepřistupují jednotně (srov. např. Bartoň, M, Dienstbier, F. Může rektor vysoké školy odmítnout jmenovat děkana fakulty? Úvaha k právní povaze jmenovacích aktů rektorů vysokých škol. Právní rozhledy č. 9/2009, str. 328-334), Ústavnímu soudu z výše nastíněných důvodů, spočívajících v principech ústavní dělby moci, nepřísluší vstupovat v tomto okamžiku do jejich rozhodovací činnosti, kterou navíc stěžovatel vlastními opravnými prostředky, zmíněnými v jeho stížnosti, sám inicioval.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. února 2010
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj