ECLI:CZ:US:2010:1.US.3285.09.1
sp. zn. I. ÚS 3285/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M.B.C. INVEST, a. s., se sídlem Vraclavská 200/II, 566 01 Vysoké Mýto, IČ: 25268813, zastoupené JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vraclavská 200/II, 566 01 Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 8. 2008, č. j. 55 Cm 109/2005-328, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 11 Cmo 322/2008-378, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 3116/2009-418, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2009, č.j. 11 Cmo 322/2008-378, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 28. 8. 2008, č. j. 55 Cm 109/2005-328, o zamítnutí žaloby na zaplacení 5.887.540 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vrchní soud se v odůvodnění ztotožnil s Krajským soudem v Hradci Králové, že žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") nemá nárok na zaplacení uplatněné náhrady škody proti P. K., neboť neunesla důkazní břemeno v tom smyslu, že jí v důsledku porušení povinností žalovaného (vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2003) vznikla škoda, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Oba soudy dovodily, že stěžovatelka neprokázala, že ji žalovaný způsobil škodu tím, že jako její zástupce na základě mandátní smlouvy a plné moci nepodal jako její daňový poradce kasační stížnost proti rozsudku soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě podané proti rozhodnutím finančního ředitelství, kterými byly vydány dodatečné platební výměry (dále jen "DPV") o doměření daně z příjmu a penále stěžovatelce. Vrchní soud - v rámci zjišťování, zda by mohla být úspěšná včas podaná kasační stížnost - vyšel ze závěru znaleckého posudku, v němž znalec uvedl, že nemůže odpovědět jednoznačně na otázku, zda by byla kasační stížnost úspěšná, neboť její výsledek nelze předjímat, ale jednoznačně uvedl, že v roce 2000 stěžovatelka nevedla správně účetnictví a že z tohoto hlediska je dodatečné vyměření daně z příjmu správné. Závěr znalce byl podpořen i zprávou auditora, který vytkl stěžovatelce nesprávné účtování za rok 2000. Odvolací soud - pokud znalec u soudu uvedl, že finanční úřad neměl vycházet z toho, jak nesprávně účtovala účetní stěžovatelky - odkázal na zákon o účetnictví č. 563/1991 Sb., který v §5 odst. 2 výslovně stanoví, že pověřením jiné osoby vedením účetnictví se nezbavuje účetní jednotka odpovědnosti za vedení účetnictví. Odvolací soud uzavřel tak, že pokud stěžovatelka neprokázala, že by jí vznikla škoda, jak to předpokládá §373 obchodního zákoníku (dále jen "obch. z.") a že by se tak stalo v důsledku porušení povinností žalovaného, soud prvního stupně správně žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, neboť se domnívala, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dále se dovolávala "s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávného právního posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, která stěžovatelce vznikla v důsledku nesplnění smluvní povinnosti žalovaného". Konečně uplatnila i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř, kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem obou soudů, že neprokázala existenci vzniku škody. Měla za to, že oba soudy nesprávně zhodnotily závěry znaleckého posudku a zprávu auditora; tvrdila, že podle závěrů znaleckého posudku a výpovědi znalce měl odvolací soud učinit jednoznačný závěr, že mohla mít s podanou kasační stížností úspěch. Domnívá se, že již samotné připuštění možnosti úspěchu s kasační stížností mělo být důkazem pro posouzení vzniku škody a i příčinné souvislosti vzniku škody s jednáním žalovaného, jehož protiprávní jednání odvolací soud zjistil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 3116/2009-418, dovolání stěžovatelky odmítl. Nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné; dovodil, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř. dána není. Proto zvažoval jeho přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v prvé řadě poukázal na to, zda podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. navíc není v prvé řadě založena již tím, že stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu (napadeného) rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují]. Je nutno připomenout, že rovněž námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelka v dovolání pouze provedla rekapitulaci skutkových zjištění soudů; důkazy provedené znaleckým posudkem a zprávou auditora hodnotí ze svého pohledu, a to odlišně od obou soudů, přičemž zároveň vytváří vlastní skutkové závěry. Poukazuje na pasáže skutkových zjištění soudů na základě obou provedených důkazů a výslechu znalce u soudního jednání dne 10.4.2008, které podle jejího názoru svědčí pro závěr, že podaná kasační stížnost proti rozhodnutí soudu o správnosti rozhodnutí finančního úřadu o doměření daně a stanovení penále mohla mít úspěch a že škoda stěžovatelce vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného. Taková skutková zjištění však prý soudy neučinily. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, že by jí v důsledku porušení povinností žalovaného (vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19.12.2003) vznikla škoda, jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že znalec ve znaleckém posudku konstatoval, že sice nemůže odpovědět jednoznačně na otázku, zda by byla kasační stížnost úspěšná, neboť její výsledek nelze předjímat, ale jednoznačně uvedl, že v roce 2000 stěžovatelka nevedla správně účetnictví a že z tohoto hlediska je dodatečné vyměření daně z příjmu správné. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že závěr znalce byl podpořen i zprávou auditora, který vytkl za rok 2000 stěžovatelce nesprávné účtování. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, jestliže uzavřel, že se stěžovatelka nemůže úspěšně proti žalovanému domáhat zaplacení náhrady škody podle §373 obch. z., neunesla-li důkazní břemeno o existenci škody, která by jí vznikla v důsledku porušení povinností žalovaného vyplývající z mandátní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2003. V daném případě tak chybí základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu. Nejvyšší soud uvedl, že je třeba dát za pravdu žalovanému, že stěžovatelkou uvedenými dovolacími námitkami není možné odůvodnit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka námitkami do skutkových závěrů soudů a hodnocení provedených důkazů nepředestřela žádnou otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, tj. otázku, zda odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, či právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Správně prý žalovaný poukázal na to, že odvolací soud při rozhodování věci postupoval v souladu s dosavadní judikaturou [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že případný vznik škody představovaný ztrátou majetkového přínosu, jejž poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat, nebýt pochybení žalovaného při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné osoby (tj. poškozeného) proti osobě povinné nemůže již být uspokojen ani vymáhán]. Nejvyšší soud poukázal na to, že nemá důvod se odchýlit od výše uvedené dosavadní judikatury, kterou odvolací soud při rozhodování použil. Odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem (§373 obch. z.), jestliže zamítl žalobu na zaplacení náhrady škody, pokud v dané věci nejsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se v souladu s dosavadní judikaturou při posouzení nároku na náhradu škody správně zabýval prejudiciální otázkou, zda by stěžovatelka měla ve věci úspěch, pokud by byl žalovaný podal kasační stížnost proti rozsudku soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě podané proti rozhodnutím finančního ředitelství, kterými byly vydány DPV o doměření daně z příjmu a penále stěžovatelce. Nejvyšší soud usoudil, že pokud ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že stěžovatelka v rozhodné době, jíž se týkalo doměření daně, neúčtovala v souladu s platnými právními předpisy - zákonem o účetnictví, správně odvolací soud dovodil, že by stěžovatelka nemohla mít v řízení, v němž nebyla podána žalovaným kasační stížnost, úspěch. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že pokud žalobkyně neprokázala, že by ji vznikla škoda v důsledku porušení povinností žalovaného, chybí předpoklady pro úspěšné uplatnění náhrady škody.
Nejvyšší soud konečně uvedl, že pokud žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s odvolacímu námitkami žalobkyně k hodnocení svědecké výpovědi soudem prvního stupně (slyšeného) svědka S., je nucen Nejvyšší soud konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat. Skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o takový případ nejednalo, jestliže stěžovatelka napadla pouze procesní postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů.
II.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 28. 8. 2008, č. j. 55 Cm 109/2005-328, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 11 Cmo 322/2008-378, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2009, č. j. 23 Cdo 3116/2009-418, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní podala obsáhlou genezi předcházejícího průběhu řízení před obecnými soudy a uvedla, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se s názory uvedených soudů neztotožnila. Poukázala zejména na to, že podle mínění znalce měl finanční úřad doměřit daň správně a nikoliv vycházet z toho, jak účtovala účetní. Proto je v závěru znaleckého posudku uvedeno, že v takovém případě by kasační stížnost stěžovatelky mohla být úspěšná. Odvolací soud však prý vytrhl z kontextu pouze to, že znalec nemohl jednoznačně odpovědět na otázku, zda by kasační stížnost mohla mít úspěch; stěžovatelka dodala, že by kasační stížnost úspěch mít mohla, jestliže její výsledek nelze předjímat. Prohlásila, že účelem znaleckého zkoumání bylo odpovědět pouze na otázku, zda by mohla být úspěšná s včas podanou kasační stížností a na tuto otázku znalec odpověděl kladně.
Stěžovatelka dále poukázala na otázku tzv. opomenutých důkazů. Soud prvního stupně pouze uvedl, že vznik škody neprokázala ani výpověď svědka S., neboť nebylo uvedeno, jakými úvahami se soud řídil při tomto hodnocení, a proč k jeho výpovědi nepřihlédl. Stěžovatelka proto v této souvislosti [a s odkazem na zásady spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), jež v konečném důsledku vedly k zásahu do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a odst. 2 Listiny] požádala Ústavní soud o přezkum toho, zda řízení bylo spravedlivé jako celek, a to z pohledu ochrany jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Stěžovatelka napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za věc zásadního významu považuje otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, tj. zda je možné k prokázání vzniku škody a její příčinné souvislosti s jednáním žalovaného po žalobci požadovat, aby najisto postavil úspěch případně podaných kasačních stížností, zejména pak s poukázáním na skutečnost, že soudní znalec není oprávněn řešit právní otázky. Stěžovatelka zastává názor, že v tomto případě již samotné připuštění možného úspěchu ve věci ze strany soudního znalce je dostatečným a jediným důkazem, který by měl sloužit k prokázání příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním poškozeného.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud její stížnosti vyhověl a aby napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatelky zamítnut. V usneseních všech tří soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovatelčině spektakulární úvaze týkající se toho, zda by (řádně podaná) kasační stížnost stěžovatelky mohla mít úspěch proto, že se stěžovatelka domnívá, že finanční úřad nevykládá zákon správně; z napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti plyne, že finanční úřad vycházel z účetnictví stěžovatelky vedené její vlastní účetní (zaměstnankyní). takže tím spíše stěžovatelka za její činnost odpovídá. To platí navíc z toho důvodu, že stěžovatelka "neúčtovala v roce 2000 na základě tehdy známých skutečností v souladu s příslušnými předpisy" a v účetnictví stěžovatelky chyběly veškeré účetní případy související se snížením hodnoty postoupené pohledávky a tedy "z tohoto pohledu je pak pochopitelně chybné i účtování" (srov. znalecký posudek na č.l. 220 soudního spisu).
Nelze akceptovat ani stěžovatelčiny úvahy o tom, že nebylo náležitě přihlédnuto k výpovědi svědka V. S. V tomto směru lze odkázat zejména na příslušnou část odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jež vyznívá přesvědčivě a není k němu třeba cokoli dodávat.
Stěžovatelka napadla i rozhodnutí Nejvyššího soudu a kritizovala to, že týž nepovažoval předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze za rozhodnutí zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tu Ústavní soud odkazuje na svoji známou judikaturu, podle níž je posouzení této otázky zásadně doménou Nejvyššího soudu, do níž zasahuje Ústavní soud jen v případě zcela výjimečných. V této souvislosti lze však dodat, že výklad Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve vztahu k vadám řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je výkladem poněkud zužujícím. Nálezová judikatura Ústavního soudu se ustálila tak, že i takové vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/, popř. písm. b/ o. s. ř., pokud nesprávný výklad či aplikace procesního práva založily otázku zásadního právního významu. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu v souzené věci zjevně nejedná.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu