ECLI:CZ:US:2010:1.US.3286.09.1
sp. zn. I. ÚS 3286/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L´. M., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem Ostružnická 6, 772 00 Olomouc, proti jinému zásahu veřejné moci, za účasti MUDr. P. S., znalkyně v oboru zdravotnictví, a Policie ČR, Kriminalistického ústavu Praha, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojil proti jinému zásahu veřejné moci, který mělo představovat jednak nepřipuštění obhájce stěžovatele Mgr. Richarda Frommera k účasti při provádění znaleckého zkoumání MUDr. P. S., znalkyně z oboru zdravotnictví, dne 21. října 2009, jednak nepřipuštění jmenovaného obhájce k účasti u fyziodetekčního vyšetření Kriminalistickým ústavem Praha dne 5. listopadu 2009. Uvedené jiné zásahy veřejné moci stěžovatel považoval jako protiústavní pro rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele byl stěžovatel obviněn ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, ve znění platném do 31. prosince 2009. K provedení nařízeného znaleckého zkoumání a vyšetření na tzv. detektoru lži (na základě žádosti stěžovatele) nebyl připuštěn obhájce stěžovatele, přičemž tuto skutečnost stěžovateli znalkyně písemně (datováno 21. října 2009) odůvodnila nemožností provést "validní psychiatricko-sexuologické znalecké vyšetření včetně PPG vyšetření za přítomnosti další osoby," a rovněž Kriminalistický ústav Praha v písemné odpovědi ze dne 5. listopadu 2009 uvedl, že je "podle metodiky provádění u úkonu vyloučena přítomnost jakékoli třetí osoby" a že vyšetřovaná osoba předem písemně potvrzuje dobrovolnost vyšetření a souhlas s jeho podmínkami.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud prohlásil výše uvedená "opatření ... za protiústavní pro rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod."
Podáním doručeným dne 15. února 2010 bylo Ústavnímu soudu dále předloženo usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 11. ledna 2010, sp. zn. 1 ZT 156/2009, kterým bylo trestní stíhání proti stěžovateli zastaveno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jím tvrzený jiný zásah veřejné moci do ústavně zaručeného práva na pomoc advokáta obviněnému v trestním řízení dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení tohoto práva mělo dojít nepřipuštěním obhájce k výše zmiňovaným procesním úkonům během přípravného řízení.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" nutno chápat tak, že půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Pojmovým znakem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" pak je, že tento zásah v době podání ústavní stížnosti, resp. rozhodování Ústavního soudu musí být ještě aktuální, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky; v případě, že má povahu toliko jednorázového zásahu, který byl již ukončen, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresovaný orgánu veřejné moci, napříště pojmově vyloučen (srov. nález ze dne 22. května 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62); zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení ze dne 8. září 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, uveřejněno tamtéž, svazek 15, usn. č. 56), neboť v opačném případě by došlo k situování přezkumu a následného rozhodování Ústavního soudu do roviny čistě akademické.
Za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, resp. přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a to z toho důvodu, že se jednalo toliko o jednorázový zásah do práv stěžovatele, tedy nedisponuje Ústavní soud kompetencí, která by mu umožnila ve prospěch stěžovatele zasáhnout. To si zjevně uvědomuje sám stěžovatel, který ani petit dle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu v ústavní stížnosti nepředložil (správně nezformuloval).
V případu stěžovatele navíc pro posouzení ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného hovoří rovněž skutečnost, že následně poté, co se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, došlo dne 11. ledna 2010 k zastavení trestního stíhání vedeného proti stěžovateli.
Za této situace se Ústavní soud již nebyl nucen zabývat se dalšími aspekty ústavní stížnosti stěžovatele, zejm. povahou stěžovatelem označených účastníků řízení jako reprezentantů veřejné moci.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2010
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu