ECLI:CZ:US:2010:1.US.3341.09.1
sp. zn. I. ÚS 3341/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. P., zastoupené JUDr. Věrou Valnou, advokátkou v Jindřichově Hradci, náměstí T. G. Masaryka 105/I, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1577/2009-121 ze dne 23. září 2009 v části měnící výroky Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. 4. 2009, č. j. 6 C 216/2008-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 1577/2009-121 ze dne 23. září 2009, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna převzít od žalobce postel Hawai v provedení dřevěné čelo - borovice, 2 ks roštu a 2 ks futonu systému Ortflex a anatomický polštář Anatomic A oproti zaplacení částky 33.550,- Kč s přísl. a částku 8.357,50 Kč; dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 31.117,60 Kč a náklady státu v částce 111,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, pokud jde o zaplacení částky 8.417,50 Kč s přísl. (Předchozím rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 6 C 216/2008-62 ze dne 28. dubna 2009 byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce o uložení povinnosti převzít postel Hawai, 2 kusy roštu a 2 kusy futonu systému Ortflex a ananatomický polštář Anatomic A a o zaplacení částky 33.550,- Kč s příslušenstvím a částky 16.775,- Kč; současně byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 31.060,- Kč a na nákladech státu částku 111,- Kč.) Napadeným rozhodnutím krajského soudu byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka poukázala na to, že se v nalézacím řízení stejně jako v odvolacím řízení bránila tím, že mezi ní a žalobcem nikdy nedošlo k uzavření "kupní smlouvy", protože listina ze dne 18. 5. 2007, kterou žalobce vydává za kupní smlouvu, neobsahuje podstatné náležitosti, které taková smlouva musí obsahovat. Uvedla, že vypovídala, že na výstavě Hobby nebyla, o zboží žalobce neměla zájem a se zástupkyní žalobce nejednala a listinu nepodepsala. Poukázala také na formální i obsahové vady listiny. Zdůrazňovala rovněž to, že nikdy nepotvrdila ani neupřesnila rozměry nábytku a naopak žalobci dávala jasně najevo, že o zboží nemá zájem.
Dále stěžovatelka namítala, že odvolací soud jí ještě před zahájením jednání předestřel, že pro jeho posuzování a rozhodnutí ve věci je rozhodujícím důkaz provedený znaleckým posudkem o tom, že podpis na listině z 18. 5. 2007 je její pravý, a vyzval ji, aby se žalobcem uzavřela smír. Takové jednání nepovažuje stěžovatelka za nestranné, ale za příklon soudu na stranu žalobce.
Odvolacímu soudu dále vytýkala, že nepostupoval podle ustanovení §132 o. s. ř. a neposoudil vše, co v řízení vyšlo najevo, odmítl potřebné doplnění nového neúplného důkazu žalobce a soustředil se pouze na některé důkazy. Nevypořádal se s obsahem dopisu žalobce ze dne 27. 11. 2007 a její odpovědí a se sdělením České obchodní inspekce ze dne 27. 4. 2009, které nerespektoval. Odvolací soud nevzal v úvahu nové tvrzení žalobce, že se pokusil o doručení zboží stěžovatelce; na expediční list však uvedl pro řidiče telefonní číslo, o němž z předchozím jednání před soudem věděl, že je nesprávné. Její návrh na doplnění dokazování výslechem řidiče a záznamem o provozu vozidla, které mělo zboží přepravit, soud odmítl.
Stěžovatelka dále namítla nesprávnost závěru soudu, že v této věci neexistují pochybnosti pro výklad podle §55 občanského zákoníku; soudy by totiž nejdříve měly zjišťovat skutečnosti a posuzovat okolnosti jednání, obsahu a platnosti smlouvy, neboť pochybnosti o rozměrech nábytku nebyly odstraněny. Tvrdí rovněž, že rozhodnutí soudu není vykonatelné, protože pod stejným názvem "Hawai" se dodává nábytek dvou různých rozměrů a k určení jednoho z nich nikdy nedošlo.
Stěžovatelka dodala, že odvolací soud také nezohlednil, že rovnováha v tvrzeném vztahu nemohla existovat, neboť sankce byly stanoveny pouze pro jednu a ještě pro tu "slabší" stranu (spotřebitele), a to v podstatě za jednání (odstoupení od smlouvy), které je jejím právem. Namítla i další závažné procesní pochybení; za synallagmatické vyrovnání považuje to, že soud snížil plnění pro žalobce pod hranici 50.000,- Kč a tím zabránil možnosti podat proti rozsudku dovolání. Tento postup soudu pokládá stěžovatelka za nepřípustnou manipulaci předmětem řízení, která má za následek porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se nezakládá na pravdě tvrzení stěžovatelky, že "důrazně doporučil", aby se žalobcem uzavřela smír. Odvolací soud se vždy pokouší o vyřešení sporu soudním smírem, případně mimosoudně. Dále konstatoval, že sdělení České obchodní inspekce není pro rozhodování soudu závazné. Nesouhlasí se závěrem, že rozhodnutí je nevykonatelné, protože nejsou přesně určeny rozměry nábytku. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedený nábytek se dodává v jednom standardním provedení a pouze k výslovné žádosti spotřebitele je možné velikost nábytku přizpůsobit potřebám kupujícího. Námitku, že soud úmyslně snížil plnění pro žalobce pod hranici 50.000,- Kč a tím zabránil možnosti podat proti rozsudku dovolání, považuje krajský soud za spekulativní a nekorektní. V žádném případě nešlo o "manipulaci předmětem řízení", neboť v rozsudku je odůvodněno, z jakého důvodu byla žaloba částečně zamítnuta. V dalším pak odvolací soud poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutím - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 6 C 216/2008 vedený u Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o povinnost převzít postel Hawai, 2 kusy roštu, 2 kusy futonu a anatomický polštář, o povinnost zaplatit částku 33.550,- Kč s příslušenstvím a zaplatit částku 16.775,- Kč s příslušenstvím (jako smluvní pokutu za porušení dvou povinností ze smlouvy, a to povinnosti převzít zboží a povinnosti zaplatit kupní cenu) z titulu uzavřené kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2007, jíž se žalobce zavázal dodat výše uvedené zboží a stěžovatelka se zavázala zboží převzít a zaplatit kupní cenu včetně dopravného. Podle žaloby stěžovatelka tuto povinnost nesplnila (převzít zboží a zaplatit kupní cenu s dopravným), a proto se žalobce domáhal splnění těchto povinností a dále zaplacení sjednané smluvní pokuty za porušené smluvní povinnosti. Stěžovatelka navrhovala zamítnutí žaloby; tvrdila, že kupní smlouvu neuzavřela a nemůže být proto zavázána k plnění těchto povinností. Smlouvu považovala za neplatný právní úkon a navíc ještě od této smlouvy odstoupila.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 6 C 216/2008-62 ze dne 28. dubna 2009 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnosti náhrady nákladů stěžovatelce i státu. V odůvodnění uvedl, že předmětnou kupní smlouvu včetně zajišťovacího institutu posoudil jako platně sjednanou smlouvu; dovodil, že jsou sjednány všechny podstatné náležitosti. Konstatoval však, že stěžovatelce nevznikla povinnost kupní cenu zaplatit, protože žalobce sjednané zboží nedodal, a proto nebylo stěžovatelkou převzato a nebyla zaplacena kupní cena. Nebyla-li kupní cena splatná, není jejím nezaplacení porušena povinnost stěžovatelky, na kterou je vázána smluvní pokuta. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu i v této části.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 7 Co 1577/2009-121 ze dne 23. září 2009 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna převzít od žalobce postel Hawai v provedení dřevěné čelo - borovice, 2 ks roštu a 2 ks futonu systému Ortflex a anatomický polštář Anatomic A oproti zaplacení částky 33.550,- Kč s úroky z prodlení z částky 33.430 od 11. 4. 2008 ve výši 10,75 % p.a. do 30. 6. 2008 a dále od 1. 7. 2008 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí, v němž prodlení trvá, a zaplatit částku 8.357,50 Kč; dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 31.117,60 Kč a náklady státu v částce 111,- Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně, pokud jde o zaplacení částky 8.417,50 Kč, o úrok z prodlení z částky 33.550,- Kč od 1. 12. 2007 do 10. 4. 2008 a o zaplacení úroku z prodlení z částky 120,- Kč od 1. 12. 2007 do zaplacení.
Krajský soud v odůvodnění uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a stěžovatelkou byla dne 18. 5. 2007 uzavřena kupní smlouva na výstavě Hobby 2007 v Českých Budějovicích s výše uvedeným zbožím, která byla uzavřena platně a má všechny náležitosti pro uzavření takové kupní smlouvy. Podrobně se zabýval všemi námitkami, které stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání žalobce k obsahovým náležitostem smlouvy uvedla. Konstatoval, že soud prvního stupně řádně a úplně skutkový stav věci zjistil.
Odvolací soud se však nepřiklonil k závěru soudu prvního stupně, že se žalobce nemůže domáhat plnění ze smlouvy, neboť sám povinnost z kupní smlouvy nesplnil. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce stěžovatelku opakovaně vyzýval k plnění z kupní smlouvy (případné k upřesnění údajů) a nepochybně tak dával najevo svou připravenost závazky z kupní smlouvy splnit. Je proto nutné dovodit, že to nebyl žalobce, kdo byl v prodlení s plněním, protože ten nemohl plnit pro chování na straně žalované. Protože se nejednalo o zboží, které by mohlo být doručeno jednoduchým způsobem a byla nutná součinnost stěžovatelky, nelze žalobci přičítat k tíži, že zboží ve smyslu uzavřené kupní smlouvy nepředal. Poukázal také na to, že po rozhodnutí soudu prvního stupně se žalobce nepochybně pokusil o doručení zboží; v tomto směru bylo také doplněno dokazování, ale ani tento pokus se nezdařil. Odvolací soud dospěl k závěru, že to byla stěžovatelka jako kupující, která byla v prodlení s převzetím zboží, neboť žalobce jí opakovaně dodávku zboží nabízel a bylo na ní, aby potřebnou součinnost k převzetí zboží poskytla. Dále odvolací soud rozhodl o návrhu žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši dvakrát 25 % k kupní ceny za porušení dvou povinností (povinnost převzít zboží a povinnost zaplatit kupní cenu). Dospěl k závěru, že se jednalo o synallagmatický závazek; jde jen o jedno porušení kupní smlouvy, protože nelze uložit povinnost k plnění jedné povinnosti bez druhé povinnosti. Podle jeho názoru došlo pouze jedinému porušení kupní smlouvy, které spočívá ve vzájemné povinnost zboží dodat a převzít a zaplatit za něj kupní cenu. Přisoudil proto smluvní pokutu pouze ve výši jedenkrát 25 % z kupní ceny bez započtení dopravného. Upřesnil také určení časového okamžiku, ohledně něhož byla stěžovatelka v prodlení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými i právními závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování a zasahovat do procesu dokazování, do hodnocení důkazů a vyvozování skutkových i právních závěrů, pokud obecné soudy postupují při dokazování a hodnocení důkazů v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak ji vymezuje ustanovení §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy postupují při hodnocení důkazů tak, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, mají-li skutkové závěry oporu ve spisu, nepřísluší Ústavnímu soudu do tohoto procesu zasahovat. Ústavní soud zaujal ve své konstantní judikatuře stanovisko i k tzv. opomenutým důkazům; vyslovil, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale jsou povinny, pokud některý důkaz neprovedou, svůj závěr řádně odůvodnit.
V předmětné věci postupovaly obecné soudy obou stupňů v souladu s výše uvedenou zásadou; soud prvního stupně provedl široké dokazování a vyvodil správné skutkové závěry, které odvolací soud jako správné převzal a doplnil ještě dalším dokazováním. Pokud odvolací soud odmítl návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, pak svůj závěr v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil. Nelze tedy obecnému soudu vytýkat nesprávný postup při dokazování a hodnocení důkazů; jeho skutkové závěry mají v provedeném dokazování jasnou oporu.
Ústavní soud dále poukazuje na to, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému právnímu závěru co do posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy. Oba soudy uvedly a řádně odůvodnily, že kupní smlouva obsahuje všechny potřebné podstatné náležitosti a že předmět plnění je dostatečně určitý tak, že nevzbuzuje pochybnosti o tom, co má být plněno. Stěžovatelka sice namítala neupřesnění rozměrů předmětné věci; oba soudy však své hodnocení uzavřely tak, že byly sjednány rozměry standardní s tím, že stěžovatelka jako kupující měla možnost v určité lhůtě tyto rozměry změnit; to však neučinila. Obecné soudy se vypořádaly i s námitkami týkajícími se upřesnění smluvních stran a řešily i namítanou nepravost podpisu stěžovatelky. Jejich právní závěry jsou konzistentní a mají ve zjištěném skutkovém stavu oporu. Již okresní soud se zabýval i stanoviskem České obchodní inspekce - která považovala sjednanou smlouvu za neplatnou - a právem dovodil, že posuzování právní otázky je výlučně věcí soudu. Odvolací soud pak - na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na základě vlastního dokazování - změnil právní hodnocení jednání žalobce i stěžovatelky ve vztahu k otázce prodlení a svůj názor řádně odůvodnil. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedený soud aplikoval jednoduché právo způsobem ústavně konformním a jeho závěry lze tedy akceptovat i z hlediska ústavnosti.
Stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu rovněž to, že jí ještě před zahájením řízení údajně předestřel svůj právní názor a vyzval ji k pokusu o uzavření smíru. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka nerovnost zacházení a příklon soudu na stranu žalobce. Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. To proto, že již z ustanovení §99 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §100 odst. 1 o. s. ř. vyplývá povinnost obecného soudu (prvního i druhého stupně), připouští-li to povaha věci, usilovat o smír mezi účastníky. Ústavní soud neakceptoval ani námitku stěžovatelky, jíž odvolacímu soudu vytýkala, že snížil plnění pro žalobce a tím zabránil možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž jednoznačně vyplývá, jakými úvahami byl odvolací soud veden při svém závěru o porušení povinností na straně stěžovatelky; jeho závěr o synallagmatickém závazku z kupní smlouvy je přijatelný a vychází z ustáleného posuzování daného právního úkonu. Ani v tomto směru tedy nelze dát stěžovatelce za pravdu.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dopěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu