ECLI:CZ:US:2010:1.US.3354.09.1
sp. zn. I. ÚS 3354/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou v Praze 4, Podolská 126/103, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 23 Cm 44/2004-113 ze dne 13. června 2006, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 22. září 2000 pod č. j. Sm 666/2000-14. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že Vrchní soud v Praze porušil jeho právo na spravedlivý proces nesprávným výkladem ustanovení §132 o. s. ř., a to z hlediska vyhodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečným přihlédnutím ke všemu podstatnému, co vyšlo v řízení najevo. Podle jeho názoru jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V závěru odvolacího soudu je logický rozpor, pokud jde o jeho irelevantní argumentaci o "vědomosti stěžovatele pro případ prokazování skutečností, že směnka byla či nebyla vyplněna v rozporu s dohodou o jejím vyplnění".
Uvedenou základní námitku stěžovatel dále konkretizoval poukazem na jednotlivá pochybení odvolacího soudu. Především mu vytýká, že některé provedené důkazy nevzal - bez řádného odůvodnění - za základ svých skutkových zjištění; jde např. o výslech svědka J. S. Poukázal rovněž na svoji výpověď (protokol jednání Městského soudu ze dne 18. 10. 2005, s. 2-3); odvolací soud prý opominul zhodnotit v jeho prospěch právě jeho výpověď ve spojení s dalšími výpověďmi svědků, z nichž vyplývá, že směnečný věřitel nesplnil podmínky pro vyplnění blankosměnky, které si se stěžovatelem sjednal ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 1. 1994 (článek II). Přes jeho výpověď potvrzovanou výpovědí svědka J. S. a svědka P. A., z nichž plyne, že směnečný věřitel podmínky pro vyplnění blankosměnky nesplnil, dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatel neprokázal, že blankosměnka byla vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášení sjednaným ve smlouvě o úvěru z 28. 1. 1994.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Vrchní soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odvolacím řízení shledal rozhodnutí Městského soudu v Praze věcně správným, a proto je potvrdil. Plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozsudku - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 23 Cm 44/2004 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byl původně na návrh žalobce (společnost AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, původně Agrobanka Praha, a. s.) vydán Městským soudem v Praze pod č. j. Sm 666/2000-14 ze dne 22. 9. 2000 směnečný platební rozkaz, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 7.000.000,- Kč s 6% úrokem od 29. 3. 2000 do zaplacení a odměnu ve výši 23.000,- Kč. To vše plynulo ze směnky cizí, jejímž byl žalobce majitelem, která byla vystavena dne 29. 1. 1994 Agrobankou Praha, a. s., na vlastní řad, splatná dne 28. 3. 2000 a stěžovatelem akceptována. Původně se jednalo o blankosměnku, do které Agrobanka Praha, a. s., doplnila datum splatnosti podle ujednání obsaženém v úvěrové smlouvě ze dne 28. 1. 1994. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel včasné námitky, v nichž uváděl, že datum splatnosti bylo do blankosměnky doplněno v rozporu s ujednáním o jejím vyplnění v úvěrové smlouvě. Tvrdil, že Agrobanka Praha, a. s., porušila ujednání o tom, že datum splatnosti byla oprávněna do blankosměnky doplnit až po marném využití ostatních zajišťovacích institutů, jmenovitě (1) smlouvy o postoupení pohledávek (příjmů ze správy fondů) THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o., (2) ručitelského závazku THEMOS, s. r. o. a (3) smlouvy o budoucím postoupení pohledávek THEMOS, s.r.o. ve lhůtě 3 měsíců, po které byl úvěrový dlužník v prodlení, konkrétně tím, že před vyplněním data splatnosti tyto zajišťovací instituty nevyužila. Smlouvy o postoupení pohledávek a smlouvy o budoucím postoupení pohledávek nevyužila vůbec a ručitelský závazek nevyužila ve sjednané lhůtě.
Soud prvního stupně - na základě provedeného dokazování - provedl podrobný výklad zjištěných skutečností ve vztahu k zajišťovacím institutům. Zvážil situaci, kdy místo smlouvy o postoupení pohledávek THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o., byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám. To je zapotřebí interpretovat za daného stavu, kdy jak úvěrová smlouva, tak i všechny zajišťovací instrumenty byly sjednány v tentýž den a kdy fakticky byla místo smlouvy o postoupení pohledávek sjednána smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám (a stěžovatel přitom působil v postavení jednatele obou společností, které s Agrobankou tyto závazky sjednaly), a vůle stran zajistit úvěr smlouvou o zřízení zástavního práva k pohledávkám místo smlouvy o postoupení pohledávek je z jejich chování naprosto zřejmá, a to tak, že vzhledem k časovým a věcným souvislostem bylo mezi Agrobankou a stěžovatelem alespoň neformálně ujednáno, že podmínkou vyplnění blankosměnky nebylo v konečném důsledku marné uplatnění práv ze smlouvy o postoupení pohledávek THEMOS Invest Partner, investiční společnost, s. r. o. - jak je uvedeno v úvěrové smlouvě - ale "ze smlouvy o zřízení zástavního práva". Na základě takto přijatých závěrů pak soud prvního stupně usoudil, že stěžovatel porušení příslušného ujednání o vyplnění blankosměnky neprokázal a v tomto směru neunesl důkazní břemeno. Proto Městský soud v Praze rozhodl, že I. směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 22. 9. 2000 pod č. j. SM 666/2000-14 se v celém rozsahu ponechává v platnosti a II. žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 190.757,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. V.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 6 Cmo 26/2007-149 ze dne 18. července 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil a posoudil skutkový i právní stav, a ztotožnil se s ním, včetně závěru, že stěžovatel důvodnost svých námitek neprokázal.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 5153/2007-170 ze dne 29. září 2009 odmítnuto jako nepřípustné, protože v rozhodnutí odvolacího soudu řešená otázka nemá zásadní právní význam. Toto usnesení ústavní stížností napadeno nebylo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem stížnostních námitek stěžovatele je nesouhlas s hodnocením důkazů a s právními závěry, které odvolací soud ve věci vyslovil. Stěžovatel poukazoval na extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry a vytýkal odvolacímu soudu, že se s jeho odvolacími námitkami nevypořádal.
Ústavní soud těmto námitkám nemohl přisvědčit.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly vyplývajícími ze zásady volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy postupují tak, že hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jestliže jsou jejich závěry dostatečně opřeny o zjištěné skutečnosti, pak jim nelze vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, byť byl měl stěžovatel o skutkových i právních souvislostech představu jinou.
Ústavní soud po přezkoumání řízení v dané věci zjistil, že obecné soudy, zejména pak soud prvního stupně, postupoval v souladu s výše uvedenou zásadou; velmi podrobně rozebral všechny provedené důkazy, uvedl, jaké závěry z nich skutkově vyvodil a jaké právní hodnocení k nim přiřadil. Odůvodnění jeho rozhodnutí je vnitřně konzistentní a ucelené, nelze z něho dovodit opomenutí některých důkazů či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. Odvolací soud pak jednoznačně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečné šíři a řádně provedené důkazy podle výše uvedené zásady náležitě zhodnotil. S jeho skutkovými závěry se beze zbytku ztotožnil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud přisvědčil i právnímu hodnocení předmětné věci tak, jak ho provedl soud prvního stupně.
V předmětné věci stěžovatel poukazuje i na to, že odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal. Ústavní soud ani této námitce nemohl přisvědčit. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže stát osamoceně, ale vždy je nutno ho zkoumat v celé souvislosti, tedy i ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací námitky stěžovatele se rovněž dotýkaly hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a polemizovaly s jeho právními závěry. Odvolací soud, který vyslovil svůj souhlas s postupem soudu prvního stupně i s jeho skutkovými a právními závěry, reagoval přiměřeně i na odvolání námitky stěžovatele; ze závěru odvolacího soudu je patrno, že závěry soudu prvního stupně, k nimž se upínají námitky stěžovatele, byly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními a byly rovněž dostatečně právně odůvodněny. Ústavní soud nemá - ani z hlediska ústavnosti - nic, co by k těmto závěrům dodal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu