ECLI:CZ:US:2010:1.US.3356.09.1
sp. zn. I. ÚS 3356/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 21 Co 95/2008, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a - po odstranění vytknutých vad - řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného obecného soudu, v němž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, zejm. práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na přístup k soudu dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 21 Co 95/2008, že (nyní především) ve vztahu ke stěžovateli byl změněn výrok II. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 11 C 188/2007, takto:
Žalovaný 2/ (stěžovatel) je povinen zaplatit společně a nerozdílně se žalovaným 1/ žalobci částku 17.702 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 28. 7. 2007 do 31. 12. 2007 a dále spolu s úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dalšími výroky bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v ostatních částech žaloby a rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2009, sp. zn. 11 C 188/2007, byl ve vztahu ke stěžovateli založen na těchto zjištěních: Žalobce se proti prvnímu žalovanému a stěžovateli (druhému žalovanému) domáhal regresní náhrady podle §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. V době dopravní nehody, z níž vznikla škoda, byl stěžovatel vlastníkem motorového vozidla a toto vozidlo neměl pojištěno na odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla. První žalovaný řídil motorové vozidlo bez souhlasu a vědomí druhého žalovaného, neboť v době nehody měl u sebe vozidlo z důvodu opravy zadané třetí osobou. Okresní soud dovodil, že stěžovatel jako vlastník svojí nedbalostí umožnil prvému žalovanému použití vozidla, byť se tak stalo bez jeho vědomí. Po právní stránce okresní soud případ posoudil podle ustanovení §24 odst. 2 písm. b), odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění za škodu způsobenou provozem vozidla a podle §420 odst. 1, §427 a §430 občanského zákoníku. Podle názoru okresního soudu první žalovaný byl ve věci pasivně legitimován , neboť řidič způsobil svým zaviněním škodu. Proti stěžovateli shledal žalobu nedůvodnou, neboť na věc aplikoval ustanovení §430 odst. 2 o. z., podle kterého v případě, že je vozidlo v opravě, tak po dobu opravy odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla provozovatel opravárenského podniku.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného krajský soud výrok ve vztahu ke stěžovateli změnil jak bylo uvedeno. Uvedl, že ve vztahu ke druhému žalovanému (stěžovateli) okresní soud správně posoudil podmínky odpovědnosti podle §430 odst. 1 věta druhá o. z., podle které provozovatel odpovídá společně s tím, kdo použil jeho dopravního prostředku bez jeho vědomí nebo proti vůli provozovatele, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Správným však není podle názoru krajského soudu závěr okresního soudu, že na věc dopadá §430 odst. 2 o. z., podle kterého, je-li prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku. Odkázal na trvající právní názor vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. Cpj 10/83 (publ. ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 3/1984), dle něhož je odpovědným subjektem podle §430 odst. 2 o. z. i občan - opravář, který vykonává opravárenskou činnost s povolením národního výboru podle ustanovení nařízení vlády ČSSR č. 158/1982 Sb. (pozn. správně: nařízení vlády ČSR o č. 154/1982 Sb, poskytování služeb občany na základě povolení národního výboru; nařízení vlády SSR č. 158/1982 Zb., o poskytovaní služieb občanmi na základe povolenia národného výboru). Do tohoto postavení odpovědného subjektu se však nedostává občan, který motorové vozidlo opravoval na základě dohody o občanské výpomoci (§384 až §386 o. z. ve znění do 31. 12. 1991). V těchto případech k přesunu objektivní odpovědnosti z provozovatele na opraváře nedochází a odpovědným subjektem nadále zůstává i po dobu opravy sám provozovatel podle §427 o. z., případně vedle něj i tento opravář podle zásad obecné odpovědnosti občanů za škodu ve smyslu ustanovení §420 o. z., pokud způsobil škodu porušením právní povinnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se s odkazem na ust. §430 odst. 2 občanského zákoníku v řízení před obecnými soudy domáhal své liberace, když na místo stěžovatele má plně odpovídat žalovaný č. 1), který měl předmětné vozidlo v opravě. Stěžovatel neměl v době, kdy byla škoda způsobena vozidlo ve své fyzické dispozici.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR je rozhodovací činnosti soudů v demokratickém právním státě nutně ovládána principem předvídatelnosti soudního rozhodování, která je přímým důsledkem respektování práva na spravedlivý proces. V zákonné rovině nachází princip předvídatelnosti soudního rozhodování odraz v ust. §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Z tohoto ustanovení dle názoru stěžovatele plyne, že účastníku řízení musí být umožněno předvídat postup soudu a jeho prostřednictvím rovněž samotné rozhodnutí jako završení rozhodovací činnosti soudu. Smysl ust. §118a občanského soudního řádu tak spočívá nejen v konkretizaci obecné poučovací povinnosti soudu dle ust. §5 občanského soudního řádu; aplikací či neaplikací (tacitně) tohoto ustanovení je účastník řízení rovněž informován o právní kvalifikaci věci, jíž se bude soud při svém rozhodování řídit. Pokud se tedy soud od právního názoru účastníka odchyluje, je povinen o tom účastníka vyrozumět a vytvořit mu tak prostor pro argumentaci podporující jehoprávní názor.
V daném případě dospěl krajský soud při přezkoumávání rozsudku soudu okresního k právnímu závěru, který se od právního závěru vyjádřeného v rozsudku okresního soudu podle slov stěžovatele "diametrálně" odlišoval, v důsledku čehož byl rozsudek okresního soudu změněn v neprospěch stěžovatele. Přes tuto skutečnost nebyl stěžovatel na změnu právního názoru soudu v průběhu jednání nikterak upozorněn, zejména nebyl krajským soudem poučen a vyzván ve smyslu ust. §118a občanského soudního řádu. Uvedeným způsobem byl stěžovatel krajským soudem uveden v omyl ohledně soudem zastávaného právního názoru v tom smyslu, že stěžovatel se domníval, že krajský soud se nikterak neodchyluje od právního názoru soudu okresního.
Ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu je porušení zákazu překvapivých rozhodnutí odepřením práva na právní slyšení ve smyslu či. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel přitom poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 777/07.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat na protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s právním hodnocením provedeným krajským soudem, přičemž nejde podle názoru Ústavního soudu o tzv. rozhodnutí překvapivé. Překvapivostí rozhodnutí se v judikatuře Ústavního soudu nerozumí jakákoliv změna rozhodnutí, kterou účastník subjektivně vnímá jako změnu negativní, nově vyslovenou.
Ústavní soud se k otázce záruk spravedlivého procesu a přístupu k soudu v kontextu překvapivosti soudních rozhodnutí vyslovil již opakovaně (viz zejména nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. prosince 1997, III. ÚS 210/2000 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 4/97 ze dne 9. listopadu 2000, III. ÚS 729/2000 ze dne 12. června 2001, IV. ÚS 321/07 ze dne 11. června 2007). Z uvedených rozhodnutí i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení (např. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. září 1998). Judikatura Ústavního soudu zná i méně časté případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. září 2004) nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit (např. nález sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. října 2006). Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy, vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné.
V nyní posuzované věci je překvapivý postup soudu stěžovatelem spatřován v závěru o neaplikaci §430 odst. 2 o. z. na souzenou věc. Podle odst. 1 dotčeného ustanovení za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků odpovídá místo provozovatele ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Podle odst. 2 dotčeného ustanovení, kterého se dovolává stěžovatel, je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.
Jak uvádí krajský soud, odpovědnost stěžovatele podle §430 odst. 1 o. z. byla konstatována již okresním soudem a krajský soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Ústavní soud nepřisvědčuje tvrzení stěžovatele, že byl v otázce interpretace a aplikace §430 odst. 2 o. z. zbaven možnosti před soudem adekvátně reagovat. Právě tato otázka, tedy existence a postavení provozovatele opravárenského podniku ve smyslu citovaného ustanovení v konkrétní věci a tedy i otázka přenesení odpovědnosti, resp. liberace, byla předmětem odvolání žalobce. K tomuto odvolání se stěžovatel písemně vyjádřil a k předestřené otázce uváděl, že pro aplikaci §430 odst. 2 o. z. je nerozhodné, "zda opravu prováděl v rámci svého živnostenského oprávnění nebo ho překročil, resp. opravu prováděl jako nepodnikatel" [cit. dle napadeného rozsudku, str. 4]. Rovněž v rámci jednání před odvolacím soudem žalobce ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně vznesl argument, že "s ohledem na judikaturu k ustanovení §430 odst. 2 občanského zákoníku lze za opraváře vozidla považovat pouze osobu, které toto provozuje jako živnost a tato skutečnost nebyla v řízení ani tvrzena ani prokázána" [cit. dle napadeného rozsudku, str. 4]. Protože samotná odvolací námitka byla postavena na otázce aplikovatelnosti §430 odst. 2 o. z. v souzené věci, nenasvědčuje nic tomu, že stěžovatel neměl možnost - a to ani netvrdí - v průběhu odvolacího řízení se k této námitce vyjádřit. Naopak přímo ve svém písemném vyjádření k odvolání se k této otázce vyjadřuje, avšak formuluje (toliko) jiný právní názor, resp. tvrdí, že postavení opraváře jako podnikatele či nepodnikatele na aplikovatelnosti §430 odst. 2 o. z. ničeho nemění. Ústavní soud shledává, že stěžovateli byl vytvořen dostatečný procesní prostor, aby svými návrhy či argumenty na situaci vyvolanou odvoláním žalobce reagoval.
K samotné otázce interpretace §430 odst. 2 o. z. konstatuje Ústavní soud, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Krajský soud výslovně odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu SSR sp. zn. Cpj 10/83. Z něho se podává, že "[z]odpovedným subjektom podľa ustanovenia §430 ods. 2 O. z. je nielen opravárenská organizácia, ale aj občan - opravár, ktorý vykonáva opravárenskú činnosť s povolením národného výboru podľa ustanovení nariadenia vlády ČSSR č. 158/1982 Zb. o poskytovaní služieb občanmi na základe povolenia národného výboru. Do tohto postavenia zodpovednostného subjektu sa však nedostáva občan, ktorý motorové vozidlo prevádzateľovi opravoval na základe dohody o občianskej výpomoci (§384 - §386 O. z. ). V týchto prípadoch k presunu objektívnej zodpovednosti z prevádzateľa na opravára nedochádza a zodpovedným subjektom naďalej zostáva i počas opravy sám prevádzateľ podľa ustanovenia §427 O. z. , prípadne povedľa neho aj tento opravár podľa zásad všeobecnej zodpovednosti občanov za škodu v zmysle ustanovenia §420 O. z. , ak spôsobil škodu porušením právnej povinnosti. Nevylučuje sa však jeho zodpovednosť podľa ustanovenia §430 ods. 1, veta prvá, O. z."
Z aplikace těchto závěrů na případ stěžovatele (vyloučení aplikace §430 odst. 2 o. z.) Ústavní soud nedovozuje, že by postup krajského soudu byl svévolným, tedy že by k němu nebylo možno dospět standardními metodami výkladu jednoduchého práva. Vzhledem k postavení Ústavního soudu mimo soustavu obecných soudů nemůže být důvodem kasace soudního rozhodnutí bez dalších ústavních konsekvencí otázka rozdílné interpretace jednoduchého práva. Samotný stěžovatel ani rozdílnost judikatury v této otázce nenamítá ani nedokládá.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, jejích přílohách a již obecným soudem nashromážděného spisového materiálu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Pro uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu