ECLI:CZ:US:2010:1.US.3398.10.1
sp. zn. I. ÚS 3398/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. P., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010 č. j. 1 Ko 456/2007-653, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků vyplývající z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 780/08 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) bylo zrušeno ve výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008 č. j. 1 Ko 456/2007-517. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud vyšel z toho, že "správce konkursní podstaty je v konkursním řízení povinen hájit zájmy účastníků konkurzu, tedy současně jak zájmy úpadce, tak zájmy všech věřitelů", a proto nelze připustit, aby stranil některému z účastníků konkurzu. Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci existuje ekonomicko-smluvní vztah mezi "osobou blízkou konkursní správkyni a úpadcem, což nutně vyvolává otázku, zda jím nemůže být konkursní správkyně při výkonu své funkce ovlivňována v úpadcův prospěch." Ani skutečnost, že manžel správkyně konkursní podstaty nezastupuje úpadce v konkursním řízení (ale v řízení exekučním), "ještě není s to vyloučit, že by zde nemohly vznikat pochybnosti o nepodjatosti konkursní správkyně, neboť nemají žádný vliv na výše popsaný vztah mezi konkursní správkyní a úpadcem." Klíčovou se proto Ústavnímu soudu jevila otázka, "zda není situace, kdy je úpadce zastupován manželem konkursní správkyně v jiném řízení, a to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, srovnatelná. Tuto otázku však primárně náleží řešit soudům obecným, a nikoliv soudu Ústavnímu. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s námitkou podjatosti konkursní správkyně, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces." Napadeným usnesením Vrchního soudu bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2007 č. j. 59 K 37/2006-334, ve znění doplňujícího a opravného usnesení, potvrzeno. Protože manžel správkyně jakožto advokát již úpadce nezastupuje v exekučním řízení po dobu více než dvou let (v exekučním řízení dle plné moci ho zastupoval jen na počátku února 2008), "konzumují se tím dle odvolacího soudu nevyhnutelně jakékoliv pochybnosti o nepodjatosti správkyně v tomto konkursním řízení." Námitky stěžovatele a dalších odvolatelů vrchní soud proto neshledal důvodnými, když v době jeho rozhodování již více než 2 roky neexistuje potenciální střet zájmů, z něhož by bylo lze srovnatelně dovozovat případné pochybnosti o nepodjatosti správkyně vůči úpadci, jež by za určitých okolností mohly být důležitým důvodem pro její zproštění z funkce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesení napadené ústavní stížností odporuje závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 780/08 a snaží se ho obejít. Podle stěžovatele vrchní soud pochybnosti o nepodjatosti konkursní správkyně v napadeném usnesení neposuzoval z hlediska závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem vrchního soudu, že za situace, kdy již manžel konkursní správkyně úpadce nezastupuje, neexistuje střet zájmů, z něhož by bylo možno dovozovat případné pochybnosti o nepodjatosti správkyně vůči úpadci. Proti tomu stěžovatel namítal, že pouze to, že manžel konkursní správkyně ukončí účelově právní zastoupení úpadce v jiném řízení, a to po vznesení námitky podjatosti z tohoto důvodu, ještě neznamená, že nemůže trvat důvodná obava podjatosti konkursní správkyně, když již jednou byl navázán určitý vztah mezi úpadcem a manželem konkursní správkyně. Stěžovatel tuto skutečnost přirovnává k případu, kdy by byl klient zastoupen advokátem v řízení vedeném jeho manželkou a po zjištění této skutečnosti by bylo ukončeno právní zastoupení. Stěžovatel rovněž upozornil na to, že manžel konkursní správkyni stále zastupuje v soudních řízeních jí vedených. Na základě výše uvedeného stěžovatel uzavřel, že trvají pochybnosti o podjatosti správkyně konkursní podstaty, neboť lze dovodit, že správkyně může jednat ve shodě s úpadcem, který byl zastupován manželem správkyně, který v jiných řízeních ji stále zastupuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat. S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v rozporu rozhodnutí Vrchního soudu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 780/08, resp. v jeho obcházení, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. V tomto nálezu spatřoval Ústavní soud porušení základních práv v ústavně nekonformním vypořádáním se obecných soudů s námitkou podjatosti konkursní správkyně. Napadené usnesení vrchního soudu je ovšem již dostatečně přesvědčivě odůvodněno, když vrchní soud uzavřel, že pochybnosti o nepodjatosti správkyně v konkursním řízení jsou konzumovány tím, že manžel správkyně konkursní podstaty úpadce v exekučním řízení po dobu více než dvou let nezastupuje, a proto již neexistuje potencionální střet zájmů (srov. str. 6 napadeného usnesení). Nelze tudíž akceptovat argument stěžovatele, podle něhož je postavení správce konkursní podstaty analogické postavení soudce (a postavení právního zástupce úpadce postavení advokáta), neboť správce konkursní podstaty není ve srovnatelné pozici jako soudce, když právě soud vykonává nad jeho činností dohled a jeho úkony jsou přezkoumatelné v rámci případného incidenčního sporu (viz nález III. ÚS 780/08). Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že vrchnímu soudu nelze vytknout pochybení, která by mohlo dosáhnout intenzity porušení stěžovatelem zmiňovaných základních práv, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Rozhodně je nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vrchního soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu