ECLI:CZ:US:2010:1.US.363.10.2
sp. zn. I. ÚS 363/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. P. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1190/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 3 T 134/2008, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [bod 1) výroku o vině], násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. [bod 2) výroku o vině] a dvěma trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. [body 3), 4) výroku o vině]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §215a odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 To 162/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) byl stěžovatel zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že postupně od roku 1998 se stupňující se intenzitou, zejména pak od měsíce září roku 2004, kdy jeho tehdejší manželka Mgr. P. H. nastoupila po mateřské dovolené do zaměstnání, do září roku 2007, většinou v bytě v panelovém domě v L. na ulici S. a v domku v L. na M. n., ale i na jiných místech v L. nebo M., vulgárními výrazy slovně napadal a urážel svoji tehdejší manželku P. H., přičemž ji napadal i fyzicky, a to i v přítomnosti jejich dětí, nezletilých T. H. a T. H., přitom ji opakovaně vyhrožoval zabitím a likvidací, čímž měl spáchat trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Za jednání uvedená ve výrocích o vině pod body 2) - 4), které zůstaly nezměněny, byl stěžovatel nově odsouzen podle §202 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že počátkem měsíce dubna 2006 vyhledal ve S. š. t. v M. na ulici učitele této školy - poškozeného M. K., po kterém v kabinetě požadoval, aby dal ruce pryč od jeho tehdejší manželky P. H. s tím, že má v práci zbraň, kterou je odhodlán proti němu použít, přičemž poškozený M. K. věděl, že stěžovatel je příslušníkem Vězeňské služby ČR, a tato výhrůžka v poškozeném vzbudila důvodnou obavu z jejího možného splnění [výrok pod bodem 2)].
Trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchal podle zjištění soudu prvního stupně tím, že
- přesně nezjištěného dne v červenci 2006, pravděpodobně 10. 7. nebo 11. 7. ve večerních hodinách v M. na silnici v blízkosti nákladní brány společnosti S. E., s. r. o., se postavil do cesty na jízdním kole jedoucímu M. K., kterého shodil z jízdního kola, a následně poté, co M. K. spadl na zem, tak jej na zemi napadl údery pěstí do obličeje a kopal jej do břicha, přičemž M. K. způsobil podlitiny v obličeji a omezení hybnosti pravého ramene, poškozený M. K. lékařské ošetření nevyhledal a pracovní neschopnost u něj nenastala [výrok pod bodem 3)],
- dne 26. 5. 2007 kolem 05:00 hodin L. na M. n. fyzicky napadl M. K., kterého bil pěstmi do těla, a když se M. K. předklonil, tak jej kousl do levé paže, přičemž mu způsobil podlitinu na horní části levé paže, poškozený M. K. lékařské ošetření nevyhledal a pracovní neschopnost u něho nenastala [výrok pod bodem 4)].
Pro úplnost lze dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 2 To 281/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 3 T 134/2008, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Uvedl, že vyhrožování stěžovatele bylo způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu, neboť stěžovatel jej záměrně a cíleně vyhledal v zaměstnání a stalo se tak krátce poté, co se dopustil násilného jednání vůči své bývalé manželce Mgr. P. H., o němž byl poškozený zpraven, poněvadž se o to stěžovatel sám prostřednictvím telefonu postaral; vztahy mezi stěžovatelem a poškozeným byly nutně nepřátelské, jelikož stěžovatel v poškozeném, a to nikoliv neopodstatněně, spatřoval muže, s nímž jeho bývalá manželka udržovala nepatřičný poměr. Nelze tudíž rozumně zpochybnit, že výhrůžka stěžovatele použitím zbraně, zastřelením, mohla vzbudit v poškozeném obavu z jejího možného splnění. Stejně tak dovolací soud odmítl i výhrady vůči skutkům pod body 3), 4) výroku o vině tohoto rozsudku kvalifikované jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Podstata jednání stěžovatele spočívala v obou uvedených případech [skutků pod body 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně] ve fyzickém útoku vůči poškozenému; u skutku pod bodem 3) stěžovatel poškozeného shodil z jízdního kola, a následně poté, co M. K. spadl na zem, jej na zemi napadl údery pěstí do obličeje a kopal jej do břicha, přičemž poškozenému způsobil podlitiny v obličeji a omezení hybnosti pravého ramene; u skutku pod bodem 4) poškozeného po předchozím verbálním konfliktu bil pěstmi do těla, a když se M. K. předklonil, kousl jej do levé paže, přičemž mu způsobil podlitinu na horní části levé paže. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud rozhodná hlediska §3 odst. 4 tr. zák. reflektoval a hodnotil v úvahách o druhu a výměře trestu. Zejména u skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně není možné odhlédnout od konkrétního průběhu útoku, kdy stěžovatel poškozeného strhl z kola na zem, po pádu jej napadl údery pěstí do obličeje a ještě jej kopl do břicha; svou povahou jde o takový způsob útoku, který již nelze označit jen jako "drobnou výtržnost", nýbrž jako výtržnost spočívající v napadení jiného, jíž se stěžovatel dopustil na místě veřejnosti přístupném. Jde-li o skutek pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, zde fyzický útok proti poškozenému, následující po slovní roztržce, nebyl tak intenzivní, což bylo důsledkem zásahu Mgr. P. H. a V. P., ale ani tak nebyl nijak bezvýznamný a navíc šlo o útok opakovaný. Nižší soudy proto nepochybily, shledaly-li, že stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný a posoudily je jako trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jejichž znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální. Že stupeň nebezpečnosti činů nebyl nijak zásadní, nalezlo svého výrazu ve výroku o trestu, neboť stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody vyměřený ve čtvrtině zákonné trestní sazby, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu jednoho roku.
II.
Podstata ústavní stížnosti tkví v tom, že stěžovatel namítá nedostatečnost odůvodnění již rozsudků soudu prvního a druhého stupně, přičemž dovolací soud na tento zásah do základního práva stěžovatele nereagoval (srov. výslovné na str. 5 poslední odstavec ústavní stížnosti).
Stěžovatel však opomíjí skutečnost, že Nejvyšší soud stěžovatelem namítanou nedostatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně sám zhojil.
Lze poukázat především na str. 5 až 8 napadeného usnesení, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje; opakování toho, co již bylo v citovaném usnesení Nejvyššího soudu vysloveno, by byl projev pouhého formalismu. Na uvedeném místě dovolací soud podrobně, logicky, racionálně a přesvědčivě odůvodnil závěry relevantní pro odsouzení stěžovatele, čímž zhojil namítanou vadu rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně; to ostatně ani stěžovatel konkrétně argumentačně nerozporuje.
Nicméně, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel považuje nedostatečnost odůvodnění rozsudku soudu prvního a druhého stupně za vadu v řízení před soudem dovolacím nezhojitelnou. Domnívá se, že dovolací soud, pokud nezrušil předcházející rozhodnutí, založil neústavnost vlastního rozhodnutí bez ohledu na to, že sám uvedený nedostatek zhojil. Takový závěr je však mylný, neboť nereflektuje následující.
Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Tento postulát není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem; rozumí se jím soudní moc jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního, druhého stupně a dovolacím soudem nelze pojímat izolovaně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno chápat a hodnotit je naopak jako jeden celek (srov. již jen fakt, že na základě rozhodnutí dovolacího soudu mohou být předchozí rozhodnutí zrušena). Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvláště; tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva svobody. Pokud by tedy v projednávané věci bylo porušeno ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu nedostatkem odůvodnění rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně - jak namítá stěžovatel - pak byla tato chyba napravena soudem dovolacím, a tím by bylo dodržení základních práv stěžovatele zajištěno. Postupem obecných soudů jako celku tedy k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
Nad rámec toho lze uvést následující.
Stěžovatel namítá, že dovolací soud "hodnotil výpověď svědka M. K. tak, že je touto výpovědí prokázáno, že mu stěžovatel vyhrožoval, že ho zastřelí, což je ovšem skutkový závěr, který není uveden ani ve výroku rozsudku soudu 1. stupně v bodu 2) ani v odůvodnění tohoto rozsudku. Takovéto napravování procesních pochybení nižších soudů ovšem soudu dovolacímu nepřísluší." (srov. str. 5 ústavní stížnosti).
Stěžovatel však již neodůvodňuje (tím méně ústavněprávně) svůj názor, že dovolacímu soudu napravování předmětného procesního nedostatku nepřísluší; to je ovšem klíčové, neboť platí, že bez argumentu není relevantní názor (závěr), obdobně jako bez důkazu není relevantní tvrzení.
I kdyby však měl stěžovatel pravdu, že Nejvyšší soud nepřípustně přijal skutkový závěr (že stěžovatel vyhrožoval M. K., že jej zastřelí), který by nebyl obsažen v rozsudku soudu prvního stupně, podstatné je, že i bez takového skutkového závěru by meritorní rozsudek obstál; to platí i z pohledu Nejvyššího soudu, který uvádí v napadeném usnesení, že "Pohrůžka použití zbraně, v tomto případě služební střelné zbraně, ostatně vždy znamená vážnou výhrůžku zahrnující hrozbu způsobení nejméně těžké újmy na zdraví, zpravidla však usmrcení." V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (ve spojení s odůvodněním soudu obou stupňů) "obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že obviněný jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, naplňují." (srov. str. 5 napadeného usnesení).
Ostatně, lze usuzovat, že skutkový závěr, že stěžovatel vyhrožoval M. K., že jej zastřelí, byl obsažen i ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, i když v obecnější - a tak ne zcela přesné - formulaci "že má v práci zbraň, kterou je odhodlán proti němu použít" (tuto část skutkové věty považuje Nejvyšší soud toliko za "ne zcela pregnantní a výstižnou" - srov. str. 5 napadeného usnesení). V takovém případě by šlo ve skutečnosti toliko o interpretaci skutkové části výroku meritorního rozsudku, nikoli o nahrazování výroku rozsudku soudu prvního a druhého stupně Nejvyšším soudem.
Pro úplnost je namístě dodat, že stěžovatel citovanou námitkou napadá především nepřípustnost doplnění skutkové věty výroku meritorního rozsudku Nejvyšším soudem. Nicméně, Nejvyšší soud může (také) sám rozhodnout o chybějícím výroku nebo sám doplnit neúplný výrok podle §265m odst. 1 tř. ř., a to dokonce i bez zrušení napadeného rozhodnutí. Stejný názor zastává i uznávaná komentářová literatura (srov. Šámal, P. a kol.: Tresntí řád, Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2008, str. 2175).
III.
Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručená práva stěžovatele v jejich materiálním pojetí, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo než konstatovat, že k jejich porušení nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na tomto základě - tedy po shledání neexistence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost považoval za podanou pouze proti usnesení Nejvyššího soudu; to proto, že stěžovatel v jednoznačném petitu navrhuje Ústavnímu soudu vydat nález ve znění: "Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.11.2009, č. j. 8 Tdo 1190/2009 se zrušuje a věc se vrací Nejvyššímu soudu ČR k dalšímu řízení." Ostatně i v ústavní stížnosti uvádí například, že "Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podává stěžovatel v zákonné lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost, kterou odůvodňuje následovně." (srov. str. 4 ústavní stížnosti). Koneckonců, i na úvodní straně ústavní stížnosti uvádí stěžovatel jako účastníka řízení pouze Nejvyšší soud a posléze píše: "Ústavní stížnost Mgr. P. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.11.2009, č.j. 8 Tdo 1190/2009." Není tedy pochyb, že ústavní stížnost byla podána toliko proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na tom nic nemění skutečnost, že plná moc - která ostatně předcházela sepsání ústavní stížnosti - by mohla být vyložitelná šířeji (je udělena pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu "ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě...a rozsudkem Okresního soudu v Šumperku..."). Úkolem Ústavního soudu však není a ani nemůže být kontrolovat za stěžovatele, zda jeho právní zástupce postupoval v souladu s jeho pokyny; jde o výlučně právní vztah mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem. Jako obiter dictum však lze uvést, že i kdyby bylo možné ústavní stížnost považovat za podanou i proti rozhodnutím soudu 1. a 2. stupně, musela by ústavní stížnost být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (s ohledem na ústavně konformní napadené usnesení Nejvyššího soudu), což plyne jednoznačně z obsahu tohoto usnesení Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu