ECLI:CZ:US:2010:1.US.446.10.1
sp. zn. I. ÚS 446/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ř., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1, proti rozhodnutí proděkana Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni ze dne 21. 10. 2009, č.j. DFP-690/09, a rozhodnutí rektora Západočeské univerzity v Plzni ze dne 10. 12. 2009, č.j. PR-P 552/09, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím JUDr. J. P., pověřeného vedením Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni (dále je FPR ZČU v Plzni) a Prof. Doc. JUDr. K. K., CSc., proděkana FPR ZČU v Plzni, ze dne 21. 10. 2009, č.j. DFP-690/09, bylo stěžovatelce ukončeno studium proto, že se nezapsala ke studiu v akademickém roce 2009/10. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl rektor ZČU v Plzni Doc. Ing. J. P., CSc. rozhodnutím ze dne 10. 12. 2009, č.j. PR-P 552/09.
Stěžovatelka navrhla uvedená rozhodnutí zrušit, protože jimi porušeno její základní právo zakotvené v čl. 1 Ústavy ČR a v čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni a ústavní stížnost podala z opatrnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je tato ústavní stížnost přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti těchto orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze za situace, kdy před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že tato ústavní stížnost není přípustná. Směřuje totiž proti rozhodnutím orgánů FPR ZČU, která nejsou konečnými rozhodnutími v dané věci, tedy rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Za situace, kdy stěžovatelka podala správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, bude takovýmto posledním prostředkem v předmětné věci eventuální kasační stížnost, podaná k Nejvyššímu správnímu soudu, respektive rozhodnutí o ní. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl o ní, znamenalo by to zásah do rozhodovací činnosti správních soudů, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto závěry je ústavní stížnost nepřípustná. Proto ji soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu