ECLI:CZ:US:2010:1.US.475.10.1
sp. zn. I. ÚS 475/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem Na Hřebenkách 12/1882, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, č. j. 79 Cm 27/2007-32, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 14 Cmo 620/2009-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Soud prvního stupně napadeným usnesením vyslovil, že usnesení členské schůze žalovaného bytového družstva, kterým byla stěžovatelka ze žalovaného družstva vyloučena, je neplatné. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 16.600,- Kč.
Odvolací soud odvolání stěžovatelky podle §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn. Soud prvního stupně totiž žalobě stěžovatelky zcela vyhověl. Odvolací soud dále uvedl, že změnu (rozšíření) žalobního petitu o vyslovení neplatnosti u usnesení členské schůze žalovaného družstva ze dne 21. 2. 2007 (která rovněž rozhodla o vyloučení žalobkyně z družstva) soud prvního stupně nepřipustil. Předmětem řízení se tedy dle odvolacího soudu tento nový žalobní požadavek nestal a zůstal jím jen původní žalobní požadavek na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze o vyloučení z družstva ze dne 8. 11. 2006, jemuž bylo zcela vyhověno.
V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě namítla, že napadené usnesení městského soudu vyhovělo žalobnímu návrhu pouze formálně. Stěžovatelce vyhovující usnesení totiž soud prvního stupně odůvodnil "zcela formálně a nepodstatným zjištěním, že bytové družstvo nebylo usnášení schopné...". Městský soud však prý nepřihlédl ke všem tvrzením stěžovatelky a uplatňovaným důkazům. Tedy, stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že městský soud neměl žalobě vyhovět jen z citovaných formálních důvodů, ale i z důvodů jiných, jí předkládaných (věcných). Současně namítla, že městský soud nepřipuštění změny žaloby neodůvodnil. Tím došlo - dle stěžovatelky - k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jím vydané usnesení považuje za správné, zákonné a odpovídající ústavnímu pořádku. Předmětem řízení bylo vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka řízení, konané dne 8. 11. 2006. Při prvním jednání soudu v této věci dne 12. 5. 2009 soud změnu návrhu (jeho rozšířením o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze dalšího účastníka řízení, konané dne 21. 2. 2007) nepřipustil.
Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces usnesením odvolacího soudu porušeno nebylo. Usnesení odvolacího soudu má oporu v o. s. ř. a bylo řádně zdůvodněno.
Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezaslal stěžovatelce k event. replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumentaci, o něž by Ústavní soud své rozhodnutí opíral. V opačném případě by Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky zbytečně prodlužoval.
II.
Ústavní soud se nejdříve zabýval napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, který věc meritorně nepřezkoumal, neboť odmítl odvolání stěžovatelky jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn. Vrchní soud vyšel z premisy, že nelze podat odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo odvolateli zcela vyhověno.
Ústavní soud uvádí, že v podstatě tedy stěžovatelka podala odvolání jen kvůli svému nesouhlasu s odůvodněním napadeného usnesení Městského soudu v Praze.
Ústavní soud neshledává nic protiústavního na výchozí premise odvolacího soudu, že nelze podat odvolání proti rozhodnutí, kterým bylo odvolateli zcela vyhověno. Ostatně ani stěžovatelka proti tomu nic (proti)argumentačního nepředkládá. Proto ani závěr odvolacího soudu z citované premisy plynoucí nelze než hodnotit jako ústavně konformní. Ostatně, dle §202 odst. 3 o. s. ř. platí, že "odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.".
Současně platí dle §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že odvolání není přípustné proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Tedy, jestliže odvolatel nesouhlasil v odvolání s tím, že jím navržená změna žaloby nebyla v prvém stupni připuštěna, nemohl se tím odvolací soud zabývat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
III.
Z předchozího bodu tohoto usnesení plyne, že odvolání stěžovatelky nebylo v souzené věci zákonným procesním prostředkem k ochraně jejích práv. Proto, jestliže chtěla podrobit usnesení městského soudu ústavněprávnímu přezkumu, neměla odvolání - jako neoprávněná osoba - podávat, ale měla proti němu podat ústavní stížnost přímo.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V nyní posuzované věci rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, bylo rozhodnutí městského soudu. Toto usnesení bylo stěžovateli (resp. jeho právnímu zástupci) doručeno dne 20.5.2009 (srov. doručenku na č. l. 33 spisu). Ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 16.2.2010, tedy zjevně po zákonné lhůtě k podání ústavní stížnosti.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost proti usnesení Městskému soudu v Praze dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavní stížnosti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem odmítnout.
IV.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti rovněž namítala, že Městský soud v Praze nepřipuštění změny žaloby neodůvodnil.
Tu nelze nevidět, že usnesení městského soudu, kterým nebyla připuštěna změna její žaloby, stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadla (nedomáhala se jeho zrušení). Ani na úvodní straně ústavní stížnosti, kde opakovaně uvádí, která rozhodnutí ústavní stížností napadá, toto usnesení městského soudu není uvedeno, stejně jako není uvedeno v plné moci udělené její advokátce.
Toto usnesení městského soudu, kterým nebyla připuštěna změna její žaloby, je zachyceno v protokolu o jednání před městským soudem ze dne 12. 5. 2009 (konkrétně na č. l. 29 spisu).
I kdyby však stěžovatelka usnesení městského soudu, kterým nebyla připuštěna změna její žaloby, ústavní stížnosti nicméně napadla, musela by být v této části ústavní stížnost odmítnuta jako podaná zjevně po 60denní lhůtě stanovené ustanovením §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
V.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný, zčásti podaný po lhůtě stanovené zákonem, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu