ECLI:CZ:US:2010:1.US.548.10.1
sp. zn. I. ÚS 548/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti STAVCOM, spol. s r.o., sídlem Střížkovská 671, Praha 8, zast. JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, sídlem Husovo nám. 44, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2009, č.j. 32 Cdo 4974/2008-123, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti REGIOS, a.s., sídlem Úholičky 215, Velké Přílepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností odeslanou na adresu Ústavního soudu dne 24.2.2010 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhala se jeho zrušení pro tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 a s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V návrhu uvedla, že žalobou se domáhala náhrady škody ve výši 649 740,- Kč s příslušenstvím (posléze omezenou o částku 25 100,- Kč), která jí měla vzniknout z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice, když při sklápění odpadu na skládce provozované vedlejší účastnicí došlo v důsledku měkkého podloží skládky k částečnému zapadnutí vozidla a tím ke styku výfukového potrubí vozidla s odpadem pod ním, následně pak ke vznícení odpadu a k rozšíření požáru na vozidlo, jež zcela shořelo. Krajský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 21.12.2007, č.j. 49 Cm 5/2005-76, žalobu zamítl s odůvodněním, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí ani příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Proti rozsudku a doplňujícímu usnesení (o dalších nákladech řízení) se stěžovatelka odvolala, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2008, č.j. 6 Cmo 131/2008-107, potvrdil výrok o zamítnutí žaloby, jakož i výroky o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, doplnil i názor, že stěžovatelka neprokázala, že by škoda byla způsobena provozní činností vedlejší účastnice. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání v přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž otázku zásadního právního významu spatřovala především ve vyřešení právní otázky, zda vedlejší účastnice odpovídá za škodu podle §373 a násl. obch. zákoníku (z čehož vycházely oba soudy), nebo podle zvláštních ustanovení, zejména §420a obč. zákoníku. Její dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s odůvodněním, že z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že ve skutečnosti je namítána nesprávnost závěru o skutkovém stavu, pokud odvolací soud uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat tvrzení o vzniku škody v důsledku provozní činnosti vedlejší účastnice; napadené rozhodnutí by mohlo být zásadního právního významu pouze tehdy, pokud by odvolací soud řešil vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. K tomu dodal, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ke svým důkazním tvrzením, rozpor s hmotným právem při tomto posouzení mu vytknout nelze.
Stěžovatelka namítá, že z napadeného odůvodnění vyplývá, že Nejvyšší soud nikterak nerespektoval premisy stanovené mu nalézací praxí Ústavního soudu, a to jednak ohledně přípustnosti dovolání (v tomto punktu se opírá o několik relevantních nálezů Ústavního soudu), dále poukazuje na údajnou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu I. stupně, avšak na základě jiného právního zhodnocení věci, a to bez naplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a obč. soudního řádu. Závěrem stěžovatelka vytýká způsob hodnocení provedených důkazů, konkrétně skutečnost, že se nezaobíraly všemi skutečnostmi (též s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených listin zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Krajský soud v Praze vedl řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 649 740,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o částku představující náhradu škody za zcela zničené motorové vozidlo. Ke škodě mělo dojít v areálu skládky odpadu, jehož provozovatelem je vedlejší účastnice, a to při vyklápění odpadu, kdy vozidlo stěžovatelky částečně zapadlo do měkkého podloží skládky, došlo ke styku výfukového potrubí vozidla s odpadem pod ním a následnému vzniku požáru, který se přenesl na celé vozidlo, a toto kompletně shořelo. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu zčásti zpět. Krajský soud rozsudkem ze dne 21.12.2007, č.j. 49 Cm 5/2005-76, v části zpětvzatého nároku řízení zastavil (výrok I.), žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Do odůvodnění zařadil závěr, že mezi účastníky existoval závazkový vztah, který se řídil obchodním zákoníkem, vzniklý na základě nepojmenované smlouvy, že v řízení byl prokázán vznik škody na majetku stěžovatelky i její výše, však nebyly prokázány všechny předpoklady nutné ke vzniku odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, tj. její protiprávní jednání, resp. porušení právní povinnosti, ani příčinná souvislost mezi protiprávním jednání a vzniklou škodou. Pokračoval charakteristikou odpovědnosti za škodu v režimu obchodního zákoníku, jako objektivní odpovědnosti, navázal, že dle zjištěného skutkového stavu byla příčinou požáru vnější neodvratitelná událost, a uzavřel, že stěžovatelka nesplnila svou důkazní povinnost, neboť neprokázala, že by vedlejší účastnice neučinila vše k zabránění vzniku škody a svým jednáním (resp. opomenutím) porušila nějaký konkrétní právní předpis v oblasti požární ochrany či nakládání s odpady, tedy neunesla důkazní břemeno. Usnesením ze dne 21.12.2007, č.j. 49 Cm 5/2005-82, byl předchozí rozsudek doplněn o výrok ukládající stěžovatelce povinnost zaplatit náklady řízení státu. Proti výroku II. a výroku III. se stěžovatelka odvolala, namítala nepřezkoumatelnost rozsudku (neuvedením úvah při hodnocení důkazů), nesprávnost právního posouzení (možnost posouzení věci podle §420a obč. zákoníku). Vrchní soud v Praze posoudil odvolání jako nedůvodné a rozsudek v napadených výrocích potvrdil (dále uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení). V odůvodnění odvolací soud uvedl, že věc posuzoval stejně jako soud prvního stupně podle §373 a násl. obch. zákoníku (str. 3) a uzavřel, že nebylo prokázáno porušení povinnosti vedlejší účastnice (str. 5). Závěr doplnil konstatováním, že v případě, že by se jednalo o nárok posuzovaný podle §420a obč. zákoníku, bylo by třeba, aby stěžovatelka prokázala, že škoda byla způsobena provozní činností vedlejší účastnice (str. 4), avšak ani tento předpoklad nebyl prokázán (str. 5). Protože nebyl prokázán jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody, a to porušení povinnosti, nebylo možné dospět k závěru, že stěžovatelce vzniklo právo na náhradu škody, a že tedy nárok by byl uplatněn důvodně (str. 5). Následné stěžovatelčino dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel za otázku zásadního právního významu považuje otázku, zda měla být odpovědnost vedlejší účastnice posuzována podle §373 obch. zákoníku, nebo podle §420a obč. zákoníku, avšak z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu považoval za zřejmé, že ve skutečnosti je namítána nesprávnost závěru o skutkovém stavu, pokud odvolací soud uzavřel, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat tvrzení o vzniku škody v důsledku provozní činnosti vedlejší účastnice. K tomu doplnil, že pokud odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ke svým žalobním tvrzením, rozpor s hmotným právem při tomto posouzení mu vytknout nelze.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu (do práva na spravedlivý proces) chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, připomíná, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se náhrady škody způsobené údajným porušením právních povinností vedlejší účastnicí. Jestliže však obecné soudy v rámci aplikace tzv. jednoduchého práva dovodily, že stěžovatelce právo na náhradu škody nepřísluší, protože neunesla důkazní břemeno ohledně těch předpokladů, které jsou podle příslušných ustanovení právních předpisů nezbytné k přiznání nároku, svoje závěry řádně odůvodnily, nemohlo dojít k zásahu do práva na soudní ochranu. Na tomto místě Ústavní soud dodává, že soudy I. a II. stupně vycházely primárně z konstrukce obecné odpovědnosti za škodu podle §373 a násl. obch. zákoníku, k čemuž odvolací soud dodal, že i pokud by se jednalo o nárok posuzovaný podle §420a obč. zákoníku, bylo by třeba, aby stěžovatelka prokázala, že škoda byla způsobena provozní činností vedlejší účastnice. Nejde tedy o údajnou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícího rozsudek soudu I. stupně, odvozenou od jiného právního zhodnocení věci a bez naplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu §118a obč. soudního řádu (když sama stěžovatelka navíc v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně vyjádřila názor o možném posouzení věci podle §420a obč. zákoníku). Pokud v další fázi řízení stěžovatelka formulovala otázku zásadního právního významu koncentrující se do posouzení, zda měla být odpovědnost vedlejší účastnice posuzována podle §373 obch. zákoníku, nebo podle §420a obč. zákoníku, je zcela evidentní, že na této otázce nebyla postavena konstrukce rozhodnutí odvolacího soudu, a je třeba souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka ve skutečnosti namítá nesprávnost závěru o skutkovém stavu, kterým je prokázání tvrzení o vzniku škody v důsledku provozní činnosti vedlejší účastnice. Je proto patrné, že stěžovatelka se formulací uvedené otázky zásadního právního významu snaží odstranit deficit vzniklý jejím nevhodným procesním postupem v předchozích fázích soudního řízení (neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení).
Další stěžovatelčiny námitky, na jejichž základě tvrdí, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, již míří do fází řízení před soudem I. stupně a před soudem II. stupně (poučovací povinnost, hodnocení důkazů), aniž by se stěžovatelka domáhala zrušení meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu k nim Ústavní soud nemohl přihlížet.
Ústavní soud nezjistil ani porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, k němuž by mělo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu; sama stěžovatelka však kromě petitu ústavní stížnosti a tvrzení, že obecné soudy poskytly ochranu pouze vedlejší účastnici a otázku její odpovědnosti posuzovaly ústavně nekonformě, nic o zásahu do tohoto práva uvedeným usnesením Nejvyššího soudu neuvádí.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu