ECLI:CZ:US:2010:1.US.589.10.1
sp. zn. I. ÚS 589/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 2 T 189/2008, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1217/2009, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a za tento trestný čin a taktéž za trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem městského soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 89 T 128/2008, jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců a též propadnutí v něm blíže specifikovaných věcí a podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 89 T 128/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 7 To 147/2009 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku městského osudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1217/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), který bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Stěžovatel namítá, že hodnotící závěr soudu prvého stupně o existenci výroby zakázané látky (metamfetaminu) se opírá o výsledky domovní prohlídky provedené dne 3. 7. 2008 na základě příkazu městského soudu, ač protokol o této prohlídce svým obsahem nasvědčuje závěru, že tato byla provedena v rozporu se zákonem, konkrétně §84 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), který vyžaduje její provedení jen po předchozím výslechu toho, nebo u koho, nebo na kom se má takový úkon vykonat. Jakákoli zmínka o důvodech neprovedení předchozího výslechu absentuje. Jak již stěžovatel uváděl ve svém dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 464/2000, tak absence předchozího výslechu v případě provedení domovní prohlídky musí být také v odůvodnění tohoto procesního úkonu přiměřeným způsobem zdůvodněna.
Stěžovatel dále upozorňuje, že k vyvrácení tvrzení obžaloby, že prodával nebo vyráběl zakázanou látku metamfetamin, navrhoval již před soudem prvého stupně výslech svědka H., kdy tento byl pouze předvoláván, aniž by soud užil důraznějších prostředků trestního řádu k zajištění jeho výslechu. Přitom tato osoba mohla osvětlit okolnosti, za nichž měl být stěžovatelem H. metamfetamin (tzv. pervitin) předán, když jen právě u tohoto svědka byl pervitin zjištěn s tím, že jej získal od stěžovatele, a to těsně po provedení domovní prohlídky.
Stěžovatel také uvádí, že jeho výslech učiněný po jeho zadržení dne 3. 7. 2008 nelze brát jako doznání viny. To z toho důvodu, že došlo k zadržení osoby drogově závislé, jejíž vyjadřovací schopnosti jsou zcela jistě sníženy, a dále proto, že se jedná o výpověď zcela obecnou a formální. Navíc samo přiznání obžalovaného, dle vyjádření obžalovaného účelově směřující k ochraně druhé obžalované, nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti provést dokazování řádně a nezpochybnitelně.
Stěžovatel má také za to, že ze skutkové věty by měl být seznatelný postup, respektive proces, při kterém dochází k získání látky, v tomto případě metamfetaminu, kdy je charakteristické to, že v jeho rámci se upravují použité komponenty, ale dochází též k jejich další přeměně v jiné takové látky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 687/2006). Obsahuje-li surovina, jinak volně prodejná, prekursor k výrobě látky psychotropní, nelze bez dalšího konstatovat, že z této musí za všech okolností k takové výrobě dojít. Obecné konstatování, že tak pachatel činil "pomocí předmětů, surovin a látek, které si za tímto účelem opatřoval" pro tyto účely není postačující, nedojde-li, alespoň k částečné specifikaci předmětů, surovin a látek k tomu užitých, způsobu opatřování takových látek k výrobě a popisu postupu, respektive způsobu výroby. Jen výrok rozsudku je pro právní posouzení skutku relevantní a nelze obecně připustit, aby některé skutečnosti zakládající některý ze znaků trestného činu byly vtěleny jen do odůvodnění rozsudku. Při respektování této zásady je však nutné z popisu skutku dojít k závěru, že k naplnění skutkové podstaty §187 odst. 1 trestního zákona nedošlo. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s tím, že Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako podané z jiných důvodů, než jaké předpokládá §265b trestního řádu. Má za to, že jeho námitka spočívající vtom, že skutková věta odsuzujícího rozsudku neodpovídá větě právní, podmínku tvrzení dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu splňuje a dovolací soud ji měl projednat.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Městské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužila.
Krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť má za to, že rozhodnutí soudu prvého i soudu druhého stupně jsou v souladu se zákonem.
Krajské státní zastupitelství v Brně se domnívá, že je dán důvod k odmítnutí stěžovatelova návrhu, neboť k porušení jím uváděných základních práv nedošlo.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil názor, že k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnosti by proto nemělo být vyhověno.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 189/2008 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě nutno konstatovat, že některé stěžovatelovy námitky nemají oporu ve spisovém materiálu. Co se týče předchozího výslechu dle §84 trestního řádu, v projednávané věci dle protokolu o prohlídce konané dne 3. 7. 2008 takovýto výslech proveden byl, M. K., u které byla prohlídka prováděna, byla přítomna, a tento protokol také podepsala (srovnej č. l. 60-61 spisu městského soudu). Pro úplnost lze nadto dodat, že byť absence předchozího výslechu vskutku může být v některých případech důvodem k zásahu Ústavního soudu, v nyní projednávané věci svědčí pro závěr o stěžovatelově vině vedle důkazních pramenů získaných při dané domovní prohlídce značné množství důkazních pramenů dalších, a tyto by i bez provedení domovní prohlídky bezpochyby ke stěžovatelovu odsouzení postačovaly.
Rovněž není zřejmé, proč stěžovatel namítá neprovedení výslechu svědka H. Dle protokolu o hlavním líčení ze dne 12. 2. 2009 (č. l. 330 a násl. spisu městského soudu) tato osoba v předmětném trestním řízení vyslechnuta byla a k okolnostem, za nichž jí měl být stěžovatelem pervitin předán, vypovídala.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelovým argumentům týkajícím se jeho přiznání. Skutečnost, že přiznání k trestné činnosti učinila osobě drogově závislé a že její prohlášení v tomto směru bylo stručné a nepopsala podrobně všechny aspekty své trestné činnosti, není důvodem pro závěr o jeho nepoužitelnosti. Zcela nepřípadný je pak poukaz stěžovatele na to, že přiznání obžalovaného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti provést dokazování řádně a nezpochybnitelně. Stěžovatel nebyl odsouzen toliko snad na základě svého vlastního přiznání, nýbrž právě naopak je usvědčován značným množstvím dalších důkazů včetně záznamů telefonických hovorů, výpovědi spoluobžalované, výpovědí svědků, jakož i výsledky výše zmiňované domovní prohlídky. Možno též podotknout, že se jedná o osobu, které byla pro obdobnou i jinou trestnou činnost již opakovaně trestána.
Stěžovatelovou argumentací směřující proti formulaci skutkové věty se Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat, neboť Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky přezkoumávat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti jednoduchého práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu